Město Železná Ruda

Město Železná Ruda

Město Železná Ruda (něm. Markt Eisenstein) se nachází na hranici Národního parku Šumava a je to jedno z šumavských sportovních a turistických středisek cestovního ruchu.

Kraj:Plzeňský
Okres:Okres Klatovy

Městský úřad

IČ: 00256358
DIČ: CZ00256358

Adresa:

Klostermannovo náměstí 295
34004 Železná Ruda

Kontakty

E-mail:

muruda[zavináč]zeleznaruda.cz

Telefon:

376 361 211

Fax:

376 397 425

Zeměpisná poloha: 49° 8' 14" N, 13° 14' 2" E

Další informace

Oficiální webové stránky

Informace na wikipedii

Historie

Železná Ruda vznikla počátkem 16.stol. při obchodní stezce spojující řezenské biskupství s Prahou. Stezka založená Přemyslem Otakarem II. ve 2. pol. 13. století vedla od Dunaje k dnešnímu Zwieselu a odtud údolím Řezné až k soutoku s Železným potokem. Odtud stoupala přes dnešní Hofmanky úbočím Pancíře k Tomandlovu křížku a přes Prenet na Strážov a Klatovy a pokračovala na Prahu. (Při stavbě chaty na Pancíři (KČT) byla údajně objevena část původní stezky, dlážděná kameny). Zpočátku Šumava zajímala hlavně prospektory - hledače zlata. Ti zde sice nenalezli zlato, ale bohatá ložiska železné rudy (Především v oblasti Špičáku a na Rozvodí, kde se udržel název " V červených jamách"). Protože železo byla strategická surovina, vznikly později tahanice a spory o toto území. Hranice Českého království a Bavorského království nebyly tehdy přesně stanoveny. Tvořil je tehdy velmi těžko prostupný šumavský hvozd - prales. Spory o toto území byly vyřešeny až za vlády Marie Terezie v r.1756 - hranice tehdy vyznačená, je ctěna dodnes a existuje z té doby i několik původních hraničních kamenů. Ze starých análů můžeme číst : Železná Ruda byla původně osadou hornickou, založenou ve stol.16 při bohatých ložiskách hnědele. R.1542 náležel statek Rudský Pavlu Kozkovi, r. 1569 Jiřímu,hraběti z Gutenštejnu, jenž postoupil hamr a důl do nájmu kupcům Konrádovi Geislerovi a Melicharu Fiedlerovi z Pasova. R.1676 náležela Ruda Jindřichu Nothaftu, hraběti z Wernbachu, který zde téhož roku zřídil sklárnu. R.1772 přešla Ruda koupí na Jana Jiřího Hafenbrädla ,od jehož potomků ji zakoupil 20.6.1852 za 250 000 zl. Hohenzolernové. Tito za babku přikoupili okolní statky Debrník, Hůrky, Bavorský Eisenstein a les pod Ostrým. Tím dali základ výnosnému panství lesnímu, jež stále doplňují skupováním selských statků v Čechách a Bavořích. /konec citace "průvodce z r. 1907/. Historie Železné Rudy se dá zhruba rozdělit do 3 etap. První etapa a první "rozkvět" je spojen s dolováním železné rudy. Tato zde byla komplexně zpracovávána : od tavby surového železa až po výrobu železného nářadí a železných prutů k dalšímu prodeji. Bohaté zdroje dřeva, zpracovávali uhlíři v milířích na dřevěné uhlí a kolomazníci na kolomaz. Dřevěné uhlí pak sloužilo k tavbě surového železa. Zpracování železa postupně na sebe nabalovalo další řemesla : horníci těžili rudu, povozníci ji dopravovali k pecím a rozváželi hotové výrobky, dřevorubci těžili dřevo (tehdy převážně tvrdé listnáče-buk a javory), uhlíři pálili uhlí, hutníci tavili rudu, kováři železo dále zpracovávali, tesaři a sekerníci stavěli hamry a vodní kola, kolomazníci "pálili" ze dřeva a pryskyřic kolomaz na mazání pohyblivých součástí vodních kol a hamrů a na kola vozů. Odhadem se tohoto procesu účastnilo minimálně 500 lidí. Železná "doba trvala cca 150 let zanechala obci jméno, a několik místních názvů : obec Hamry a Eisenstrass - česky Hojsova Stráž, Železný potok , Červené jámy . Vytěžením nalezišť železné rudy postupně odezněla výroba železa a zůstal zde jen jeden hamr jako kovárna. Druhé období rozvoje Železné Rudy můžeme nazvat dobou skleněnou. Odstartoval ji hrabě Jindřich Nothaft z Wernecku. R. 1624 si vyžádal povolení k zakládání skláren a osad. Začala vznikat celá řada nových sklářských hutí, např. v Debrníku, Ferdinandovském údolí, na Hofmankách, v Gerlově Huti, na Starém Brunstu, pod Čertovým jezerem, na Hůrce, na Zadních Šmauzích a v Alžbětíně. Celkem bylo v okolí Železné Rudy 11 hutí. Alžbětínská sklárna byla později jednou z největších skláren na Šumavě, ve 2. pol. 19. století vynikala zejména tabulovým sklem. Proč zrovna sklo ? Poblíž Železné Rudy se nacházela i ložiska křemene a vápence. Protože k výrobě skla bylo potřeba i hodně potaše, který se získává z dřevěného popela, byly zde vypalovány lesy jen kvůli získání dostatku popela - toto prováděli tzv. Aschenbrennerové. Potaš se pak vyráběla vyluhováním popela v tzv. "flusárnách". Mnohé hamry byly přestavěny na stoupy na drcení křemene pro sklárny. Horníci našli nové uplatnění při lámání křemene v povrchových lomech. Masívní spotřeba dřeva železářů i sklářů postupně pohltila zdejší pralesy a protože po staletí byly těženy především tvrdé listnáče kvůli vyšší výhřevnosti (i vydatnější produkci popela na potaš), vznikly zde rozsáhlé holiny, které nikdo nezalesňoval. Jen někde se objevoval nový les, kde ale již převládal smrk (na holiny nalétávalo semeno ze smrků, které dřevaři nechávali stát, protože káceli především buky). Na holinách se postupně objevovaly ojedinělé selské usedlosti a objevil se tu nový prvek - horský sedlák, především pastevec. Za doby sklářského boomu si zde významné sklářské rody stavěly honosná sídla (zámeček na Debrníku rodu Hafenbrädlů). Ze starých kronik se pak dovídáme, že šikovný sklář si vydělal několikanásobek dělnické mzdy ve vnitrozemí a život tehdejších sklářů byl rozmařilý až prostopášný. Zhruba v polovině 19. století se náklady na výrobu velmi zvýšily (díky rostoucí ceně dřeva) a zásoby křemene byly vyčerpány. Ve vnitrozemí nové sklárny využívaly levné železniční dopravy, levného černého uhlí a tak místní sklárny postupně zanikly. Poslední sklářský rod v Železné Rudě - rodina Abelle musela prodat zámeček na Debrníku. Z výtěžku dražby si postavili dům v Železné Rudě, kde je dnes Muzeum Šumavy. Pro zlepšení přístupnosti území byla v létech 1874 až 1877 vybudována do Železné Rudy železnice včetně 3 tunelů, z nichž nejdelší pod Spičákem byl se svými 1874 m nejdelší v tehdejším Rakousku-Uhersku. V této době nastává 3 etapa rozvoje - doba turistického ruchu. První kdo správně vytušil turistické a rekreační možnosti tohoto území byl pan Prokop - původně kupec z Volyně u Strakonic, který zde působil po dobu výstavby tunelu pod Špičákem jako kantýnský a po skončení stavby zde zůstal a poskytoval pohostinské služby prvním turistickým zvědavcům z Plzně a Prahy, kteří sem začali železnicí přijíždět. Jedním z prvních návštěvníků Železnorudska byl Jan Neruda. Ten si bodrého hostinského i Šumavu velmi oblíbil a zval ho "otcem Prokopem". Zavítal sem i Jaroslav Vrchlický a Eliška Krásnohorská i další. Zajímavým detailem je i to, že zpráva o požáru Národního divadla zastihla Jana Nerudu právě v penzionátu pana Prokopa na Špičáku. Rozvoj turistického ruchu trvá dodnes. Z politické vývoje stojí za zmínku, že Železná Ruda do r.1850 spadala pod Zejbišskou rychtu. Teprve v roce 1850 se Železná Ruda stala samostatnou obcí s vlastní radnicí a starostou. Stalo se tak výnosem císaře Františka Josefa I. Bylo to i v souvislosti s událostmi r.1848. V době německé okupace (1938 - 1945) zřídily německé říšské orgány v Železné Rudě okresní úřad ! Pomalu rozvíjející se turistický ruch za druhé světové války upadal a vrátil se až počátkem šedesátýchých let 20. století, kdy byl opět otevřen silniční hraniční přechod. Ovšem k opravdovému nárůstu turistiky došlo až po úplném otevření hranic v roce 1990. Tím se stala Železná Ruda a celé okolí významným střediskem letního a zimního turistického ruchu. Text : Turistické informační centrum města Železná Ruda, www.sumava.net/itcruda & ŠumavaNet.CZ

Nezávislý publicistický portál SNázorem.cz