Město Nový Knín

Město Nový Knín

Nový Knín je město na Příbramsku, asi 10 km od Dobříše. Jako dvorec je připomínán již roku 1186, kdy zde pobýval a jednal kníže Bedřich.

Kraj:Středočeský
Okres:Okres Příbram

Městský úřad

IČ: 00242888
DIČ: CZ00242888

Adresa:

náměstí Jiřího z Poděbrad 1
26203 Nový Knín

Kontakty

E-mail:

radnice[zavináč]mestonovyknin.cz

Telefon:

318 593 015

Fax:

318 593 014

Zeměpisná poloha: 49° 47' 15" N, 14° 17' 35" E

Historie

Historie osídlení míst, kde se dnes rozkládá město Nový Knín, začíná podle současných poznatků poměrně pozdě, až v raném středověku. Nicméně podle některých nálezů z nejbližšího okolí je zřejmé, že lidé se po území dnešního města pohybovali již mnohem dříve. Nejstarším zatím známým dokladem těchto aktivit je soubor štípaných nástrojů z mladého paleolitu (cca 20 000 let), nalezených při soustavném výzkumu areálu pozdějšího keltského oppida na Hrazanech u Radíče. Štípaná sekera, nalezena před několika lety spolu s dalšími kamennými artefakty u Kozích Hor, dokládá přítomnost lidí v následujícím mezolitickém období tj. před více než osmi tisíci let. Z neolitu jsou z předmětů hmotné kultury dosud registrovány jen broušené sekery (např. Strž u Dobříše, Starý Knín a Libčice). Teprve v mladším eneolitu lze v případě Novoknínska mluvit o prvních dokladech stálého pobytu člověka a jeho vlivu na krajinu. V malém prostoru údolí středního Povltaví (dnes spíše vymezeno Slapskou přehradou) si lid chamské kultury (podle lokality Cham v Bavorsku) vybudoval menší síť hradišť a výšinných sídlišť, z nichž lze jmenovat hradiště v Nalžovickém Podhájí a výšinná sídliště v Čími-Hrdličce a na Hrazanech u Radíče. Z posledně jmenovaného naleziště, mnohem později proslulého stavbou keltského oppida, byly výzkumem rovněž získány zlomky keramiky, jejichž kulturní a časové určení je sporné a nelze je přesněji zařadit zatím jinak než do intervalu mladšího eneolitu až střední doby bronzové. Po několikasetleté pauze je kraj kolem Nového Knína osídlován lidem knovízské kultury v mladší a pozdní době bronzové. Zvláště podél Vltavy a v údolích přilehlých potoků se nápadně koncentrují sídliště (např. Hrazany) a pohřebiště, z nichž některá patří k vůbec největším v Čechách (nejbližší z nich k Novému Knínu je v Drevníkách). Šlo o první skutečnou kolonizaci krajiny středního Povltaví; co sem kolonisty lákalo, je dosud předmětem mnoha diskusí. K zemědělství není totiž zdejší krajina příliš vhodná, patrně se tehdy jednalo o ekonomiku postavenou na pastevectví a provozování specializovaných řemesel, k nimž byly naopak v regionu vhodné podmínky. Důležitá byla tedy prospekce a následná těžba surovin – mědi a také zlata, které se spíše získávalo rýžováním. Zdroje mědi lze hledat jižněji, nejspíše až kolem Radětic u Příbrami. Zlato se dalo získávat z náplavů zlatonosných potoků a říček. Mezi ně patří i Kocába; paradoxně zde doklady osídlení v mladší a pozdní době bronzové chybí. Jistou výjimkou jsou dva žárové hroby ze Záborné Lhoty a přesněji nelokalizovatelný zapomenutý starší nález miniaturní knovízské amforky z Dobříše nebo z jejího nejbližšího okolí. Ještě méně víme o osídlení z následující doby starší doby železné. V 50. letech 20. století bylo na okraji Starého Knína prozkoumáno šest žárových hrobů, obsahujících vesměs v ruce robenou keramiku a zlomek přepáleného železného náramku. Rovněž z areálu pozdějšího keltského oppida na Hrazanech pocházejí četné předměty z tohoto období. Přestože lokalita je na strategickém místě, situace zjištěná výzkumem nedovoluje uvažovat o možnosti, že by se zde v této době nalézalo hradiště. Již zmíněná mladší doba železná je zastoupena zatím zlatou mincí galského původu s opisem Vercingetorix, nalezenou přímo v Novém Kníně v r. 1928. Jiná zlatá mince je známa z Rybník. Nejvýznamnější lokalitou je ovšem oppidum na Hrazanech u Radíče, které bylo postupně vybudováno v 2. a 1. století před n.l., před koncem starého letopočtu pokojně opuštěno a zapáleno. Objeveno bylo sice již ve 40. letech 19. století, ovšem nález zapadl a lokalita se dočkala výzkumu až v 40. - 60. letech 20. století. Oppidum bylo centrem kraje a soustřeďovala se v něm výroba (např. hrnčířství, železářství, slévání bronzu) a obchod (místní i dálkový); některé nálezy, např. část bronzového nákrčníku, současně naznačují, že bylo také sídlem místní elity. Oppidum nebylo osamoceno, naopak patřilo do celé soustavy oppid v Čechách (Třísov, Nevězice, Stradonice, Lhota-Závist, České Lhotice). Tím také ke konci starého letopočtu pravěké osídlení Nového Knína a jeho okolí podle současných poznatků končí, neboť z následující doby římské, stěhování národů a značné části raného středověku (tj. do 9. století) nejsou archeologické nálezy z této části středních Čech dosud známé. Knín v raném středověku (do konce 13. století) Krajina na dolním toku Kocáby se dalšího, a to tentokrát již trvalého osídlení, dočkala až v průběhu 9. - 10. století. Někdy v této době bylo založeno hradiště v Nalžovickém Podhájí. Ke konci jeho existence (tj. v 11. století) dochází k postupné reorganizaci mocenské správy. Budují se knížecí (patrně lovecké) dvorce v Novém Kníně a Živohošti. Zatímco v případě Živohoště je lokalizace dvorce v sousedství baziliky nesporná, (novo)knínské sídlo je dosud jen hypoteticky kladeno do prostoru dnešního náměstí Jiřího z Poděbrad, do těsného sousedství původně románského kostela sv. Benedikta a Mikuláše. Podle výkladu jména (Knín) původně asi patřil českým kněžnám. Význam knínského dvorce a současně kontakty knížecí moci se vzdálenými regiony Evropy dokumentuje v Čechách dosud ojedinělý nález stříbrného náramku severského původu z 10. - 11. století, který byl nalezen na katastru města. Ke konci 12. století, přesněji v r. 1186, vstoupil Knín také poprvé do psané historie. Bylo to při příležitosti dojednání míru mezi přemyslovskými knížaty, pražským Bedřichem a moravským markrabětem Konrádem II. Otou (tzv. knínský mír). Dvorec si svůj význam udržel i počátkem 13. století, neboť zde letech 1218 a 1219 pobýval Přemysl Otakar I. Zájem kolonizovat místní krajinu projevil i benediktinský klášter na Ostrově u Davle. Součástí vznikající církevní správy byla také zdejší nejstarší kamenná sakrální architektura: již zmiňovaný románský kostel sv. Benedikta a Mikuláše z 60. let 12. století a trojlodní bazilika sv. Fabiána a Šebestiána v blízké Živohošti z konce 11. století. Snad součástí inventáře prvně jmenovaného byla část bronzového románského kříže, nalezeného spolu s dalšími předměty v Novém Kníně koncem 19. století. Z okrajových částí dnešního náměstí Jiřího z Poděbrad v Novém Kníně jsou známé další archeologické nálezy, které dokládají osídlení tohoto místa i v průběhu 13. století. Snad již v tomto počátečním období se děly pokusy o získávání zlata patrně jak rýžováním, tak i prvými průzkumnými pracemi v prostoru pozdějšího horního městečka a jeho okolí (revír Psí hory u Čeliny). Knín po roce 1300. Počátky a dva vrcholy zlatorudného hornictví (do třicetileté války) Patrně až po založení knížecího dvorce s kostelem se na protějším (levém) břehu Kocáby začalo rozvíjet vesnické zázemí, původně asi rozptýleného rázu. Novou formu se mu pokusil dát v r. 1321 jeho vlastník Štěpán z Tetína, který znovu vysadil dnešní Starý Knín na emfyteutickém právu (tj. německém), společně s dalšími osadami: Kytínem, Dobříší, Libčicemi, Trhovými Dušníky, Dubencem a Rosovicemi. Ve 14. století byl ve Starém Kníně postaven farní kostel sv Františka Serafínského, pod který spadali i novoknínští měšťané. Zde je nutné alespoň zmínit dávný rozpor mezi jmény dnešních obcí Starý a Nový Knín a jejich dosud známým stářím. Soudě podle nejnovějších archeologických poznatků, lze nejstarší doklady osídlení Starého Knína klást do průběhu 13. století. Počátky Nového Knína jsou, jak již víme, starší a sahají nejméně do 12. století, nebo snad již do 11. století. Ovšem z právního hlediska je tomu naopak. Původní knížecí dvorec s románským kostelem byl asi nějakou dobu bez zázemí, to se rozkládalo na protějším břehu řeku Kocáby v místech dnešního Starého Knína, který byl v r. 1321 vysazen emfyteutickým právem. Patrně se změnou struktury knížecí a později královské správy zdejšího kraje došlo k zániku správní funkce dvorce a před rokem 1331 patrně v jeho místech ke vzniku horního městečka („oppidum Knín“). To do svého půdorysu pojalo i starší románský kostel sv. Benedikta a Mikuláše. Zlato se v novém horním městě dolovalo v jeho bezprostředním sousedství nebo snad i přímo v něm v poloze Na vrchu, na svahu nad Divokým potokem a na dalších místech v blízkém nebo vzdálenějším okolí. Součástí těžebních okrsků byly i úpravny vytěžené rubaniny. Byly to mlýny, ve kterých se mlela již upravená hornina na jemnou drť. Nejčastějšími pozůstatky po zařízeních těchto mlýnů jsou použité mlýnské kameny, jeden takový se našel v řečišti říčky Kocáby ještě v 60. letech 20. století v rámci archeologického průzkumu. Součástí těžebních okrsků byly samozřejmě i kovárny. V kovárně se mimo jiné opravovaly opotřebené hornické nástroje. Hornická činnost kladla rovněž vysoké nároky na dostatek dříví. To bylo nutné jak na výdřevu štol a šachet, tak jako palivo do pražíren (a v dalších technologických procesech) a na otop v obydlích horníků a dalších obyvatel malého městečka. Již v těchto počátcích byla v městečku správa, zajišťující chod hornického podnikání a život ostatních obyvatel. Představoval ji královský výkupčí zlata (urburéř) společně s menší městskou radou – konšely, kterých bylo ve starším období sedm. Správa města byla jistě od samých počátků v českých rukou, německé účast na báňském podnikání se omezila zřejmě jen na minimální míru. Lze celkem důvodně předpokládat, že již v této době bylo město nadáno privilegii, ovšem o první (nedochované) listině víme až k 7. 5. 1437, kdy ji pro Nový Knín vydal císař Zikmund Lucemburský. Listina ovšem shořela i s dalšími dokumenty již záhy někdy v letech 1437-61. Z tohoto důvodu nechal v r. 1461 král Jiří z Poděbrad vyhotovit novou listinu, ve které potvrdil dosavadní výsady (osvobození od daní kromě dávek mincmistrovi, odvádění zlata do královské komory, svoboda v zakládání dolů s tradiční organizací těžby, právo těžit dříví z královských a křižovnických lesů, pasení dobytka na královských loukách, lov zajíců a ptáků na obecní půdě, rybolov; vaření, výčep piva a popravčí právo v okruhu jedné míle od města, pečetění zeleným voskem). Město se řídilo horním právem, které se stalo v r. 1341 vzorem pro Krásnou Horu. Již ve 14. století byla ve městě lázeň a škola, pivovar (chmel se pěstoval na okraji města) a po nařízení Karla IV. v roce 1358 byly založeny i vinohrady. S velkou pravděpodobností byla ložiska ve městě a v jeho nejbližším okolí (Chvojná) rychle vyčerpána, takže v předhusitském období se mezi nejvýznamnější naleziště zlata v okolí města zařadily doly mezi Libčicemi a Dražeticemi Stará a Mladá Kamlová. Z výsledků těžby v první polovině 20. století v některých netěžených úsecích hlavní libčické žíly lze kovnatost rudy odhadnout na stovky gramů zlata na tunu, v některých případě dokonce 1 kg zlata na tunu. Šachty dosáhly hloubky 180-200 m a staly se tak nejhlubšími v celém okolí Nového Knína. Další pokusy, datované do předhusitského období, jsou známé v revíru Psí (Lodické) hory u Čeliny, kde se patrně navazovalo na práce, zahájené snad již v druhé polovině13. století. Získaná rubanina se dále zpracovávala ve mlýnech, vybudovaných na Čelinském potoce. Jedno takové hornické pracoviště (šachta, kovárna) v prostoru Koňského vrchu u Čeliny bylo v 80. letech 20. století předmětem archeologického výzkumu. Ovšem již na konci předhusitské éry dochází ke krizi báňského podnikání. Důvodem byly vzrůstající technické nároky na těžbu ve větších hloubkách a s tím spojené zvýšené finanční zajištění takto náročnějších podniků. Přesto lze tuto první etapu zlatorudného dolování v okolí Nového Knína označit za „zlatou éru“, v rámci které bylo vytěženo více zlata, než v pozdějších etapách dohromady. Období husitských válek tedy znamenalo pro Nový Knín zastavení důlního podnikání, nikoliv ovšem zničení samotného města, jak se někdy mylně traduje ve starší literatuře (město mělo být údajně v r. 1424 dobyto a vypáleno samotným J. Žižkou). K požáru města nakonec skutečně došlo, ale až v období po udělení privilegia císařem Zikmundem v r. 1437 a jeho potvrzením králem Jiřím z Poděbrad v r. 1461, tj. v blíže neznámém roce mezi lety 1437 - 1461. Město bylo od počátku revoluce na straně podobojí a zůstalo jím patrně až do třicetileté války. Svědčí o tom i známá historie vážící se k r. 1419, kdy knínští měšťané poskytli útočiště husitským poutníkům ze západních a jižních Čech směřujícím do Prahy. V Kníně dostali zprávu od ústeckých poutníků, kteří byli Petrem ze Šternberka přepadeni u Živohoště. Podle výsledků archeologického výzkumu z 50. - 60. let 20. století se následný vojenský střet odehrál v místech již tehdy zaniklé středověké tvrze v poloze Červenka u Hrazan, v areálu známého keltského oppida; boj skončil vítězstvím stoupenců kalicha. Archeologický výzkum bojiště přinesl některé doklady vojenského střetnutí, např. šipky z kuší. Král Vladislav Jagellonský v r. 1479 potvrdil dosavadní výsady a v r. 1500 k nim přidal právo pečetit červeným voskem a rozšíření městské rady z dosavadních sedmi na dvanáct konšelů. Ovšem již ke konci 15. století došlo k opětovnému rozmachu Nového Knína a jeho horního podnikání. V následujícím dlouhém a klidném období 16. století, přerušeném snad jen velkým požárem v roce 1524, byla privilegia královského horního města postupně potvrzována králi Ludvíkem Jagellonským (1523 – rozšíření o trh na sv. Ludmilu), Ferdinandem I. (1545), Maxmiliánem II. (1567) a Rudolfem II. (1577). Těžba zlata pokračovala ve všech hlavních revírech v okolí města. K chvojenskému pásmu (severovýchodně od Knína) se navíc pojí zajímavá informace. Při průzkumu v letech 1919-1922 bylo při vzorkování štoly č. 2 pod Chvojnou kromě zlata získáno i stříbro ve významném množství (běžně v desítkách gramů/t, výjimečně až 550 g/t). Zda to platilo i v 16. století sice nevíme, ale možné to je. Nicméně již od druhé poloviny 16. století (1576-78) začaly opět narůstat problémy s technickým vybavením dolů, nedostávalo se dříví, vody na pohon čerpacích zařízení (část vodních zdrojů byla také na dobříšském panství a zde po nějakou dobu také uměle zadržována) a s tím spojené nedostatečné finanční krytí náročného důlního podnikaní. V roce 1578 byl dokonce císař Rudolf II. požádán o půjčku 1000 kop míšenských, aby mohly práce pokračovat. Těžbu se nakonec podařilo udržet nejdéle (byť s přestávkami a velkými problémy) jen na nejbohatším ložisku Kamlová u Libčic, a to až do poloviny 17. století (možná i déle, ale doklady pro to chybí). V dolech v okolí Nového Knína mělo být za uvedené období získáno celkem 50 kg zlata. K postupnému úpadku města přispěly i morové nákazy v letech 1582,1599 a 1613 v r. 1588 povodeň (údajně také stržen dřevěný most přes Kocábu), velký požár města v r. 1593 a nakonec v roce 1599 velká neúroda. V tomto období se zlato kromě hlubinného dobývání získávalo také rýžováním, jeho výtěžek byl ovšem velmi nízký (pro léta 1587-1599 roční odvody zlata udávají hodnoty až 25g, obvykle to bylo však jen 10g). Zlato bylo, stejně jako v předhusitském období, odváděno přes knínský „vexl“ (směnárnu) do pražské mincovny, kde spolu s jílovským zlatem tvořilo významnou složku z celkového objemu kovu, určeného k mincování („zbytek“ pokrývalo zlomkové zlato pagament, jenž se stal v druhé polovině 16. století dominantním zdrojem mincovního kovu). V druhé polovině 16. století také docházelo k pokusům o sjednocení horního práva, dosud značně roztříštěného. Nový Knín patřil mezi čtyři královská horní města (Kutná Hora, Jílové a Kašperské Hory), která se řídila vlastními horními řády. Teprve až v roce1585, v rámci kutnohorské horní reformy, byl Nový Knín zařazen mezi města, která se řídí jáchymovským horním řádem. Celý proces reforem byl dovršen až počátkem 17. století. V poměrně bohatém městečku se kromě důlního podnikání rozvíjela i řemesla, ovšem informací z této doby se dochovalo jen velmi málo. Pro druhou polovinu 15. století máme archeologickým výzkumem přímo doloženou existenci hrnčířské dílny, která byla částečně prozkoumána na dvorku č.p. 4 (jižní fronta náměstí). Později v r. 1543, se vytvořil cech mlynářů a pekařů, když přijal cechovní pořádek z Berouna; spektrum řemesel a živností však bylo jistě v Kníně mnohem širší (řezníci, vinopalníci, krejčí, ševci, koželuzi apod.). Snad již v této době zde působili i voraři, nová živnost, podmíněná příkazem Ferdinanda I. z roku 1550 ke splavnění horního toku Vltavy k usnadnění dopravy soli z Rakouska do Prahy. Přesto v druhé polovině 16. století, tak jak narůstaly problémy s dolováním a město začínalo chudnout, se i v městských řemeslech projevují příznaky krize. Známkou toho byla soustavná snaha domácích výrobců omezovat vstup cizím řemeslníkům, zejména na výroční trhy. Podle jisté indicie není vyloučeno, že již v druhé polovině 16. století existoval při farním kostele sv. Benedikta a Mikuláše literární spolek. Již tehdy byla novoknínská škola dvoutřídní. Úpadek města za třicetileté války a jeho rekonstrukce do roku 1705. Poslední pokus města o dolování zlata Jak už bylo zmíněno, Nový Knín zůstal přívržencem kalicha i v časech předcházejících třicetileté válce, i když s ohledem na pozdější vývoj událostí byl tento postoj jistě velmi opatrný. V r. 1615 potvrdil městská privilegia král Matyáš a po něm v r. 1628 i císař Ferdinand II., byť s omezením pro katolíky. To ani nebylo nutné, neboť již před zasláním žádosti k císaři o potvrzení starých práv se Novoknínští rychle vrátili ke katolictví. Vše se odehrálo v časech války, která nakonec přinesla městu nejtěžší ránu, po které se vzpamatovávalo po velmi dlouhou dobu. V říjnu 1639 vpadl do města jezdecký oddíl švédské armády generála Banéra, která jej celé vyplenila a vypálila (aby se ještě v prosinci téhož roku vrátila). Již předtím byli měšťané nuceni živit a ubytovat procházející armády (v l. 1632, 1635), švédský přepad byl ale naprosto zničující. Většina domů byla zničena, přeživší obyvatelé ožebračeni. Tento stav trval ještě v druhé polovině 17. století, kdy zde místo kamenných domů byla jen dřevěná, hlínou omazaná stavení (jak konstatovala jedna z revizí z té doby). Z řemesel zde provozovali svou živnost tři krejčí, dva ševci, několik koželuhů, řezníků a vinopalníků, dva pekaři (společně s mlynáři obnovili v roce 1651 cech), dva voraři, hrnčíř, zedník (v roce 1690 s kameníky, tesaři a pokrývači založili cech), tkadlec, bečvář a kovář (posledně dvě jmenované profese v roce 1686 společně s bednáři a zámečníky založily cech). Z pěti mlýnů byl jeden úplně pustý, ostatní částečně, obě pily rovněž pusté, pivovar byl naopak funkční. Vizitace podchytila i dvě židovské rodiny. Město se z válečných škod, byť velmi zvolna, zotavovalo. V r. 1680 knínští občané dosáhli od krále Leopolda I. potvrzení starých privilegií a současně byla obnovena městská rada v čele s primátorem, v r. 1684 dostali na svou žádost Novoknínští další dva výroční trhy. I přes to měl Nový Knín počátkem 18. století stále jen asi padesát, navíc zčásti pustých domů, což byl stav proti r. 1639 sotva poloviční. Dokonce ještě v r. 1757 bylo ve městě jen 70 usedlostí, celkově byla obec ve vizitačních protokolech hodnocena pro svou zanedbanost nepříznivě. I za této těžké situace se Knínští odhodlali obnovit báňské práce, a to na několika místech současně. Stalo se tak kolem roku 1691 u Krámů a na Chvojné a měšťané dali žádost i na otevření mladokamlovského dolu, kde také neprodleně zahájili práce. Podporou k oživenému podnikání měla také přispět tzv. nápojová daň z prodeje piva a kořalky. Téhož roku (1691) přijel hormistr Jakub Bittner do Knína, aby zhlédl nově se vzmáhající horní podnikání. O dva roky později byla již část kamlovského dolu zpřístupněna, a tak jej J. Bittner, jakožto perspektivní podnik doporučil k dalšímu podnikání; upozornil však také na to, že zlato se v Novém Kníně krade. Pro nedostatek finančního zajištění však celý podnik na počátku 18. století ustává, přičemž nebylo dokončeno ani základní mapování starých horních děl, započaté (a ukončené) v roce 1705. Úpadek nabyl takového rázu, že po čase už nikdo nevěděl, kde se bohaté kamlovské doly nacházejí, a po dlouhém hledání, plném omylů, byly znovuobjeveny až ve 20. letech 20. století. Město v období transformace (18. století – polovina 19. století) V nastalé situaci hrozilo, že město přijde o svá privilegia a tím i o statut královského horního města, a stane se městem poddanským. Nebyla by to situace nijak výjimečná. Na Sedlčansku přišla takto o svoje výsady a statut horního města Krásná Hora (již v r. 1554), stejně tak samotná Příbram měla v 18. století v tomto směru vážné problémy (nakonec, jak je známo, krizi ustála a dočkala se renesance tamního stříbrorudného dolování bez větší úhony na svých právech). Novoknínští měšťané podali v roce 1731 žádost ke Karlu VI. o potvrzení svých privilegií (a současně o odpuštění daní, přičemž ušetřené prostředky chtěli investovat do obnovení horního podnikání), jejího vyřízení se dočkali až za vlády Marie Terezie v roce 1773. Stalo se tak ale jen písemným sdělením prostřednictvím nejvyššího mincmistra s tím, že Marie Terezie jen potvrdila privilegium Leopolda I. Bylo to také naposled, co byla privilegia panovníkem potvrzena. Již dříve, v roce 1745, byl Novému Knínu změněn přídomek z „královského zlatohorního města“ na „horní“. Z celého jednání úřadů i samotného panovníka je zřejmé, že nebyla již příliš velká vůle podporovat knínské měšťany v neperspektivním horním podnikání a tudíž ani ponechávat jim jejich stará privilegia. To potvrzují i pozdější kroky nadřízených úřadů. V roce 1802 gubernium požádalo město, aby doložilo oprávnění užívání titulu královského horního města; vše měla na místě v tomtéž roce vyšetřit guberniem vyslaná komise. Ta nakonec zřejmě shledala celou záležitost v pořádku a gubernium titul uznalo. Změny přicházely i v systému horních úřadů. Perkmistrovský úřad byl v roce 1722 změněn na oberinspektorát. Další přišly s nástupem Josefa II. Roku 1783 byl úřad královského rychtáře nahrazen královským purkmistrem a magistrátem, rok nato byl zrušen mincmistrovský úřad a horní města byla podřízena nově vzniklému guberniu v Praze. Nakonec byly, po dalších správních reformách, v roce 1813 zřízeny vrchní horní úřady v Příbrami a v Jáchymově, knínský oberinspektorát byl zrušen a jeho spisy odvezeny do Jílového. Zánik horního podnikání počátkem 18. století nutil novoknínské měšťany k hledání orientace na jiné formy hospodaření. Složení řemesel a profesí v roce 1713 bylo následující: mydlářka, 4 ševci, malíř, 6 krejčích, uhlíř, 2 provazníci, pekařka, učitel , 5 řezníků, 2 kováři, hrnčíř, zedník, kožišník, koželuh, kolář, kramář, tkadlec, prodavač, zámečník, 2 bednáři, povozník, hrobař, tesař. Přibyla řemesla (např. hrobař), někteří z řemeslníků měli již alespoň jednoho tovaryše (vesměs synové). V roce 1744 byly v Kníně domy poprvé očíslovány; počet domů dosáhl čísla 94, tj. téměř stavu před rokem 1639. Ovšem rozvoj městečka přece jen brzdily válečné události, opakující se neúrody a mor. V letech 1741 – 42 to byly armády pruské, francouzské a bavorské koalice, v r. 1757 zase pokus jízdní jednotky pruské armády o vybírání výpalného; v tomto případě včasným zásahem rakouského vojska ke škodám ke škodám nedošlo. V důsledku válečných akcí se ovšem zvyšovaly daně, které ztěžovaly již tak napjatou finanční situaci v Českém království, Nový Knín nevyjímaje. Jistou úlevu přineslo v roce 1773 nařízení Marie Terezie, které osvobozovalo horní města jak od městských posádek, tak od průtahů armád (rozumí se samozřejmě jen císařských) při válečných střetech. Opakované neúrody vyvrcholily v r. 1771 hladomorem a morem, další neúroda se opakovala v letech 1779-80. Na přelomu 18. a 19. století vše završily napoleonské války a z nich vyplývající postupná devalvace měny a státní bankrot (1881). Postupné odstraňování škod z dob třicetileté války se začínalo projevovat na vzhledu města. Zatímco domy ještě v první polovině 18. století byly podle visitací nevalné stavební úrovně, nebo některé z nich dokonce před zřícením, v roce 1730 byla na náměstí zahájena stavba nové hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele (zbořená v r. 1890). Z popudu Marie Terezie byla v r. 1776 založena včelařská škola, jediné učiliště tohoto druhu v Čechách. K rozvoji města měly od r. 1779 přispět i dva nové výroční trhy; dva roky předtím si měšťané opravili pivovar a o něco později, v r. 1790, město zřídilo první trafiku. To bylo již v období josefínských reforem, které navazovaly na tereziánské snahy o reformu monarchie. Některá nařízení Josefa II. byla namířena proti církvi, nebo naopak šlo o prospěšná opatření hygienická a zdravotní. V samotném Kníně měla uvedená zařízení tento dopad: bylo zrušeno literátské bratrstvo u kostela sv. Mikuláše, přestalo se pohřbívat v kostelní kryptě. Byly zřízeny obecní jatky a postaveny masné krámy. Naopak v roce 1781 byla po několikaleté činnosti zrušena včelařská škola. Proměna městečka a jeho obnova se projevila i v počtu měšťanských domů; v roce 1783 jich bylo 135, včetně mlýnů a obecního dvora. Zmínili jsme se o tom, že počátkem 18. století ustaly vážné pokusy o obnovení těžby zlata v některých revírech v okolí města. Snad tíživá situace a pověsti o bohatství některých starých ložisek přivedly knínské měšťany k tomu, že v roce 1760 přece jen zamýšleli obnovit těžbu. Proto na základě svých starých privilegií si vyžádali potřebné stavební dříví z křižovnických, dobříšských a slapských lesů. Jak tato aktivita nakonec dopadla, sice nevíme, s největší pravděpodobností však zůstalo asi jen u tohoto prvního kroku. Mnohem vážnější pokus se zrodil uprostřed napoleonských válek. V roce 1804 se na veřejném shromáždění knínských měšťanů a za účasti královského horního přísežného Jana Elstera z Jílového zrodila těžební společnost za účelem otevření starých děl na Chvojné. Jan Elster v Kníně zůstal ještě další dva dny, neboť prohlížel staré práce na Chvojné a Krámech. Nakonec na podzim téhož roku vydal společnosti kutací právo. Práce začaly zřejmě ještě v témže roce, pokračovaly jistě ještě v roce 1811, až na konec skončily v r. 1822 nezdarem. Ke stejnému výsledku vedly pokusy v letech 1823-35 a 1850-55 pod vedením knínského měšťana Karla Masnera. Jejich příčinou byly jak finanční machinace v těžařských společnostech, tak mylná lokalizace starých a kdysi bohatých kamlovských dolů do prostoru Chvojné východně od Knína (ve skutečnosti se tyto doly nalézaly u Libčic). Tyto pokusy a jejich výsledky však pro samotné město neměly nijakého významu. Nezávisle na těchto událostech bylo město již ke konci napoleonských válek o čtvrtinu větší a čítalo kolem 160-165 domů (sčítání v letech 1805 a 1814). Rozvíjelo se i místní školství. Na místě staré dřevěné školní budovy byla v letech 1819-21 postavena nová. Patrně v této souvislosti byl zrušen hřbitov kolem kostela sv. Benedikta a Mikuláše a zřízen nový pod návrším Mikule. Ten byl postupně rozšiřován, v r. 1889 zde postavena kaple (stará na náměstí byla pro špatný stav v r. 1890 zbořena). I v jiných sférách se život ve městě, byť pozvolna, postupně zlepšoval. Tak v r. 1837 byla zahájena stavba vodovodu a dvou kašen; byla to reakce na nedostatek vody při posledním požáru v r. 1836. Postupných změn doznával i společenský život. V roce 1838 vznikl spolek divadelních ochotníků, který s přestávkou v letech 1850-64 pokračoval ve své činnosti (později pod jménem Kolár). Vcelku poklidný život městečka byl občas narušován živelnými pohromami a epidemiemi. V r. 1832 to byla epidemie cholery, která si vyžádala celkem 20 obětí. Řádění živlů přinášelo zase škody na majetku: v r. 1824 velká povodeň, 1834 vichřice s rozsáhlými polomy, v letech 1835 a 1842 velké sucho a následný hlad a drahota. Město v té době již disponovalo jistými prostředky, takže mohlo zmírnit dopad událostí na ty nejchudší; občas pomohl i Řád křižovníků ze sousedního Starého Knína. I přes tato neštěstí počet obyvatel ve městě vzrůstal: z 917 v r. 1831 na 1073 o deset let později. Nový Knín po správní reformě 1850 Reorganizace správy v roce 1850 odsoudila Nový Knín do role malého venkovského městečka. Přispěla k tomu jeho poloha, utopená v údolí Kocáby, špatné pozemní spojení s okolním světem, malý počet obyvatel a celková zaostalost. Centrem nového soudního okresu se stala Dobříš (v letech 1855-1868 dokonce sídlem politického okresu), kde sídlil také berní referát, okresní soud a veřejní notáři. V rámci reorganizace se v r. 1889 stal Nový Knín alespoň sídlem zdravotního a o osm let později veterinárního obvodu. Život malého městečka v druhé polovině 19. století byl ve znamení poměrně čilé spolkové činnosti. Vedle již zmíněného ochotnického divadelního spolku Kolár vznikl v r. 1867 pěvecký spolek Šebor (zanikl koncem 19. století), 1872 Čtenářská beseda (po vzniku obecní knihovny po 1. světové válce zanikla), 1874 spolek vojenských vysloužilců. Významným počinem bylo ustanovení hasičského sboru v r. 1882, čítajícího ve svých počátcích 22 činných členů (zakladatelem a dlouholetým velitelem sboru byl Josef Kolumbus). Po několika návštěvách pražského Sokola ve městě byla v roce 1898 založena místní jednota. Vedení města se postupně zabývalo zlepšováním stavu komunikací. V roce 1883 byla opravena cesta na hřbitov, Kostelní a Pivovarská ulice; úpravy města pokračovaly až do konce století. Nové silnice (například směrem na Dobříš, Mníšek, Cholín) se budovaly až do vypuknutí 1. světové války. Ve stejném roce byla zahájena stavba nové školní budovy, zejména z důvodu vysokého nárůstu počtu školních dětí po roce 1872. O dva roky později bylo započato se stavbou železného mostu přes Kocábu, který měl nahradit stávající dřevěný, poškozovaný při častých povodních. Významným mezníkem v urbanistickém směřování města bylo vyhotovení polohopisného plánu a povolování staveb podle nového zemského zákona z r. 1889. K rozvoji také do jisté míry přispěla v letech 1895-97 budovaná železnice Praha – Modřany – Dobříš. Do jisté míry proto, že město Knín míjela ve vzdálenosti asi 2,5 km. Vzestupu města a podnikání měla rovněž pomoci Občanská záložna, založená v r. 1870. Její služby byly hojně využívány, zejména jejím dlouholetým pokladníkem a městským tajemníkem J. Seifertem. Po jeho smrti (1888) se totiž zjistilo, že jak v záložně, tak i v obecní pokladně chybí přes 40 tisíc zlatých … Kromě záložny byl v roce 1886 založen Krejcarový spolek k podpoře zejména chudé školní mládeže. Ani v tomto období se městu nevyhnuly některé neblahé události. Pruská okupace Čech v roce 1866, která se dotkla i Nového Knína, byla sice spořádaná a zanechala tak v pozdějších generacích příznivý dojem, její další důsledky již tak optimistické nebyly. Rozšířila se cholera a tyfus a jen v Kníně zemřelo na choleru 30 lidí, vesměs žen a dětí. Neúroda byla v letech 1864 a 1865; při požárech shořelo naštěstí vždy jen několik domů (1866, 1872, 1889), vichřice poškodila v r. 1868 střechu a věž kostela, opakované povodně v letech 1874-1876 ničily břehy, mosty a zařízení domů, mlýnů a pil. Život města v následujících letech plynul v pomalém rytmu malých posunů a změn, tak jak je přinášel vnější velký svět. Došlo například ke zlepšení dopravy listovní pošty, záhy byl na poště instalován telegraf a v prvním válečném roce byla obec připojena k telefonu. Vedle obyčejného maloměstského života docházelo i k novým pokusům o dolování; staré mapy a zprávy o bohatství zdejších dolů opakovaně lákaly dobrodruhy, ale i seriózní podnikatele. Jeden z posledních předválečných pokusů se začal odehrávat v roce 1910 za účasti města a státu a skončil po mnoha peripetiích v roce 1923. Jiný se odvíjel v režii hraběte Sylva-Tarouccy, když v roce 1912-13 otevřel doly v Libčicích (v místech šachet Staré a Mladé Kamlové). Ovšem i tento, zpočátku slibný a velkolepě vedený, pokus skončil a v roce 1925 byl důl uzavřen a jeho zařízení rozprodáno. Poslední pokusy o dolování zde proběhly ještě za druhé světové války a krátce po ní (do roku 1957). První světová válka byla prvním velkým mezníkem v životě mnoha lidí tohoto neklidného století, ovšem na charakteru města se to příliš neprojevilo. Nejinak tomu bylo i během dvacetiletí první republiky, kdy zde pracovaly vesměs menší podniky: továrna na zpracování kůži, pivovar, cihelna, cementárna a další, již většinou drobné živnosti. I přes to, že v r. 1930 dosáhlo městečko ve své historii nejvyššího počtu obyvatel (1228), mělo provinční ráz. Poté se obec začala opět vyklidňovat, což nakonec v roce 1948 vedlo ke ztrátě městského statutu (až do r. 1996). Díky tomu se urbanisticky příliš neměnilo, takže se až na výjimky zachoval starobylý ráz městečka. V roce 1965 došlo ke sloučení Starého a Nového Knína; později byly připojeny obce Sudovice, Kozí Hory, Chramiště, Hranice, Libčice. V rámci poválečného budování byly postaveny nové byty a rodinné domky, nákupní a zdravotní středisko, hasičská zbrojnice, kanalizace a čistička odpadních vod, často brigádně v akcích „Z“. Dostavba školy, zahájená v 80. letech, byla dokončena až v r. 1999. Z místních podniků, zaměstnávajících zdejší obyvatelstvo, lze uvést alespoň družstvo ELKO, Okrsní podnik služeb; z těch vzdálenějších pak , mníšecké Kovohutě, rukavičkářský závod v Dobříši a příbramské rudné a uranové doly. Hledání kořenů … Až do 19. století mělo knínské hledání vlastní minulosti výhradně hospodářský podtext. Zapomínání a opětovné objevování míst s kdysi bohatými zdroji zlata, z nichž nejvíce bezesporu prosluly doly Stará a Mladá Kamlová u Libčic, mělo svou historii plnou překvapení a zvratů. Ovšem od 19. století postupně sílí i druhý proud uvědomování si vlastní historie a hledání kořenů. Zpočátku (a to po poměrně dlouhou dobu) se ovšem jednalo jen o nahodile nalezené a často vzápětí ztracené památky archeologické povahy. Ve městě totiž nebylo muzeum, kam by bylo možno tyto věci uložit. Pokud se něco zachránilo, zůstalo to většinou v soukromých rukou (a ztraceno); jen něco z toho se dostalo do Národního muzea a až mnohem později (od 60. let 20. století) do tehdejšího Okresního muzea v Příbrami (případně jinam). Od 50. let, byť sporadicky, již probíhaly ve městě a v jeho okolí první archeologické výzkumy, realizované vesměs Archeologickým ústavem v Praze; až na sklonku 20. století se zde angažuje Hornické muzeum Příbram. Výzkumy postupně přinášejí poznatky o tom, jak vypadalo osídlení zdejší krajiny od mladého paleolitu až po středověk. Ani písemné prameny nebyly ušetřeny mnoha zvratů. Městské písemnosti byly v 19. století zčásti zničeny (nemluvě o ztrátách již dříve v minulosti). Horní kniha Knínská (1536-1650), významný zdroj informací, byla až do roku 1925 považována za ztracenou, aby poté znovu (za 2. světové války) zmizela. O minulosti se také začalo psát. Mezi nejvýznamnější badatele historie regionu patří Josef Valenta a Jindřich Ladislav Barvíř. Nakonec se přece jen Nový Knín svého muzea dočkal v roce 1999. V budově tzv. Mincovny byla v 1. patře otevřena expozice, shrnující zejména hornickou slávu města. Současně jsou v jeho okolí zpřístupňovány turistické a cyklistické naučné stezky, které v terénu procházejí nejvýznamnějšími hornickými památkami. Mgr. Rastislav Korený