Město Lovosice

Město Lovosice

Lovosice (německy Lobositz) jsou město v severních Čechách s téměř 9 tisíci obyvateli.

Kraj:Ústecký
Okres:Okres Litoměřice

Městský úřad

IČ: 00263991
DIČ: CZ00263991

Adresa:

Školní 407/2
41002 Lovosice

Kontakty

E-mail:

meulovo[zavináč]meulovo.cz

Telefon:

416 571 111

Fax:

416 532 130

Zeměpisná poloha: 50° 30' 50" N, 14° 3' 20" E

Historie

Lovosice leží v místech, kde řeka Labe opouští úrodnou rovinu Polabí a vstupuje do tzv. České brány, průlomového údolí Labe prorážejícího pásmo Českého středohoří. Město se rozkládá při levém břehu řeky, na vnější straně velkého oblouku mezi Žalhosticemi a Velkými Žernoseky, uvnitř něhož vzniklo těžbou štěrkopísku ve 2. polovině 20. století velké Žernosecké (Píšťanské) jezero. Severozápadně nad Lovosicemi se vypíná strmý kužel Lovoše (569,7 m n. m.). jedné z dominant celého Českého středohoří. Mezi jeho východním úpatím a Labem leží ves Lhotka nad Labem, dnes stavebně srostlá s Lovosicemi, které se odtud táhnou k jihu a jihovýchodu ve směru úzkého nevysokého výběžku nad labskou nivou. Výběžek stojí v cestě potoku Modle, který přitéká od Sulejovic a jižně od Lovosic se přibližuje k Labi na vzdálenost 1,5 km, obtéká však Lovosice dlouhou úzkou smyčkou přes ves Lukavec v délce cca 6 km. Na labské straně tekla Modla až do 2. poloviny 20. století bezprostředně podél hrany lovosického výběžku (pod zámkem) a do Labe ústila až na úrovni severního konce Lovosic. Po regulaci byl tok Modly odkloněn a zaústěn do Labe nedaleko pod ústím jižního labského ramene, tedy v blízkosti koupaliště a loděnice. Lovosice, půdorys města po plošné přestavbě v období socialismu; státní mapa odvozená 1:5000, stav 1993-96. Obdobnou smyčku jako Modla vytvářel v minulosti Vchynický potok, přitékající od Bílinky a Vchynic a obtékající jižní stranu města, který se v dnešním bloku mezi ulicemi Žižkovou a Mírovou stáčel k severu a kolmo přetínal hlavní lovosickou osu a odděloval jádro městečka od předměstí při Pražské (Kostelní) ulici. Pod mostem pak ústil do Modly; tento úsek potoka představuje dnešní Myslivecká ulice, která vznikla po jeho zasypání. Mimořádné příznivá poloha Lovosic se odrazila ve velmi staré sídelní tradici. Rozsáhlejší aglomerace zde existovala již v keltské době. Slovanské osídlení je archeologicky doloženo před 8. stoletím. V trojúhelném prostoru mezi Lovosicemi, Litoměřicemi (Mlékojedy) a Bohušovicemi nad Ohří, tedy v úrodné sníženině jižně od Labe a západně od Ohře, ostře vymezené na jihozápadní straně diagonálou strmého srázu mezi Lukavcem a Brozany od vyvýšené stepní oblasti v okolí Siřejovic, Vrbičan a Chotěšova, existovala již ve starohradištní době poměrně významná a relativně hustě osídlená aglomerace. Starohradištní nálezy z Lovosic jsou známy ze dvou poloh. Refugiem a správním střediskem bylo původem lužické hradiště na Hrádku (269 m n. m.) nad ohybem Labe, na samém začátku labské soutěsky mezi Velkými Žernoseky a Libochovany, 4 km severně od Lovosic (viz Litoměřice). Protože opevněné centrum na Hrádku leželo mimo vlastní lovosickou aglomeraci, od níž bylo odděleno širokým tokem Labe, nepřekvapuje, že opevněný sídelní okrsek vznikl také přímo v prostoru Lovosic. Severozápadní lovosická sídelní poloha v okolí ulic Resslovy a Ústecké, tedy později neosídlená plocha přibližně od odbočky staré teplické silnice ke Lhotce nad Labem, byla oddělena od okolního osídlení příkopem a snad i lehčím opevněním. Několik středohradištních až mladohradištních pohřebišť v prostoru Lovosic ukazuje na uskupení asi čtyř osad, situovaných k nápadnému ohybu Modly před jejím ústím do Labe ještě v 10.-11. století. Již v raném středověku byly Lovosice významnou křižovatkou několika cest (ze Saska přes Chlumec a Zim, z Prahy přes Brozany, z Prahy přes Slaný a Budyni nad Ohří, z Litoměřic, z Bíliny přes Třebenice) a těžily i ze své polohy na Labi, na němž existoval přístav. Lovosicko mělo úzké obchodní kontakty s německými oblastmi za Krušnými horami. K významné změně došlo v polovině 10. století, kdy roli Hrádku převzalo Boleslavem I. nově založené hradiště na Dómském pahorku v Litoměřicích, 6 km severovýchodně od Lovosic, na protější straně Labe, kolem něhož se rychle začala formovat sídelní aglomerace, jejíž význam později zatlačil Lovosicko do pozadí. V písemných pramenech vystupují Lovosice až někdy mezi lety 1143/48, ale tato zmínka není zcela jistá. Bezpečně se připomínají roku 1237. Někdy v průběhu 12. nebo 13. století ztrácela sídelní aglomerace na katastru Lovosic původní podobu a vznikaly zde kompaktnější a větší sídelní celky, které byly projevem koncentrace osídlení, k níž zde docházelo výrazně dříve než v jiných oblastech Čech. Nejpozději v 1. polovině 13. století existovala v Lovosicích krčma a farní kostel, vyznačující druhé - jihovýchodní - jádro osídlení. Přestože hlavním zaměstnáním obyvatel bylo nepochybně zemědělství, část obyvatelstva se zřejmě zabývala obchodem se solí a nelze vyloučit, že se zde konaly i trhy. Jak dokládá listina z roku 1248 (viz dále), popisující stav vesnice před emfyteutizací, byla zde vrstva lidí, kteří, "dědin nebo role nemajíce", platili dávky v soli (dohromady 32 měřic soli ročně). Lovosice se tak staly jednou z nemnoha vesnic, kde se v raném středověku vytvářela zvláštní vrstva poddanského obyvatelstva, která nebyla přímo činná v zemědělství. Vznik středověkého města Litoměřic přibližně ve třetině 13. století znamenal pro lovosickou aglomeraci další výrazný mezník. Litoměřičtí měšťané cílevědomě potlačovali jakékoli náznaky městských funkcí Lovosic, na druhé straně se však podíleli na intenzifikaci zemědělské výroby Lovosická. Již někdy před rokem 1248 byly emfyteuticky vysazeny Prosmyky při levém (jižním) břehu Labe mezi Lovosicemi a dnešními Prosmyky. Když roku 1248 litoměřický měšťan Hertvík na popud Jindřicha ze Žitavy emfyteuticky vysadil i Lovosice, stala se výměra prosmyckých lánů vzorem pro lány lovosické. Hertvík se stal v Lovosicích rychtářem a získal svobodný lán, krčmu, mlýn, vinice a platy. Vlastní lán byl přidělen i farnímu kostelu Panny Marie a sv. Václava. Roku 1251 získal podstatnou část Lovosic od Smila z Lichtenburka klášter v Altzelle v Míšeňsku, zbytek pak roku 1272. Klášter měl zřejmě také velký vliv na rozvoj zemědělské výroby. Roku 1301 se v Lovosicích prvně uvádí klášterní dvůr, stojící s největší pravděpodobností v místech pozdějšího velkého dvora severně od kostela. Dvůr měl částečně německé osazenstvo, ale osídlení vsi zůstalo do značné míry české. Další klášterní dvory vznikly i v Sulejovících a Malých Žernosekách. Zčásti městský charakter Lovosic, daný koncentrací řemeslníků, byl emfyteutizací a existencí samostatného klášterního statku dále posílen. Lze s jistotou tvrdit, že nebýt tvrdého uplatňování mílového práva ze strany Litoměřic, staly by se Lovosice městským střediskem již ve 2. polovině 13. století, neboť z komunikačního hlediska byly položeny nesrovnatelné výhodněji než Litoměřice. Totéž platí o zdejším přístavu. Mniši dlouho nebyli ve svých snahách o prosazení Lovosic úspěšní a roku 1325 král výslovně zakázal zřídit či spíše obnovit lovosický přístav. Již roku 1348 však klášter získal od Karla IV. povolení pro provozování řemeslnických živností a obchodování po Labi s obilím, pokud bylo vypěstováno na klášterních statcích. Vývoz obilí z Lovosic do Saska znamenal první výrazné narušení litoměřického trhu s obilím. Nakolik lze soudit z mladších kartografických zobrazení i sídelní logiky, vznikla lokací v roce 1248 dlouhá dvouřadá lánová ves, jejíž osa byla rovnoběžná s okrajem terasy nad labskou nivou a celá poloha využívala přirozené ochrany smyčky Vchynického potoka, který vymezoval východní okraj intravilánu. Protější, severozápadní konec byl zřejmě od počátku na vidlici cest do Třebenic (k jihozápadu; dnes neexistuje, vedla přibližně v trase ulice Karla Maličkého), do Teplic (k západu, dnes Krátká ulice) a podél Labe k Ústí nad Labem (k severu, dnes Dlouhá, Ústecká). Někdejší opevněné raně středověké jádro, rozkládající se nad řekou severně od této vidlice, již po emfyteutizaci zřejmě nebylo osídleno. Základ parcelace, jak jej zachycuje mapa stabilního katastru z roku 1843, je nepochybně středověký. Velké zemědělské usedlosti se soustřeďovaly především na jihozápadní, od nivy odvrácené straně, kde na ně mohla navazovat záhumenicová plužina. Ta byla později beze zbytku svedena ke dvoru. Nepochybně starý původ má i základní komunikační osnova s dominantní ulicovou osou. Ta pokračovala k východu dnes neexistující trasou těsně podél Labe na Prosmyky, Mlékojedy a k mostu do Litoměřic. Ten vznikl relativně pozdě, až roku 1452. Do té doby (ale i potom) umožňovaly spojení přes řeku četné přívozy. Přímo z Lovosic vznikl přívoz do prostoru západně od Píšťan. Vedla k němu nynější Přívozní ulice od západní strany někdejšího dvora. V minulosti jistě značný význam tohoto přívozu naznačuje ještě I. vojenské mapování z roku 1782, kde je na píšťanské straně zakreslena vidlice cest od řeky jednak směrem k severu (na Libochovany), jednak k východu (do Píšťan a Litoměřic). Asi teprve později převážil význam dvou mostů překonávajících obě labská ramena a ústících na západním okraji Píšťan. K těmto mostům, které roku 1782 ještě existovaly (dnes zde mosty nejsou a spojení zprostředkovává opět starý přívoz), vedla cesta z východního konce Lovosic, přesněji z předměstí za mostem přes Vchynický potok, směrově odpovídající nynější ulici ke stadionu, stáčející se pak k východu podél původního toku Modly. Nynější přesná přímka silnice do Terezína (v úseku východně od ulice Prokopa Holého), nerespektující historické dopravní směry, vznikla až v letech 1806-20. Starou komunikační situaci cest sbíhajících se k litoměřickému mostu velmi názorně přibližuje vzpomenutá mapa z roku 1782, potvrzující též původnost silnice z Budyně (a dále na Prahu), ústící v Lovosicích téměř kolmo od jihu ke kostelu (9. května). K ní se od jihozápadu pod ostrým úhlem připojující silnice z Mostu,Třebenic a Sulejovic (Třebenická), byla původně jen podružnou cestou ze Sulejovic a teprve v letech 1806-25 byla v této trase vybudována přímá císařská silnice, která nahradila výše zmíněnou starou třebenickou cestu, ústící na severozápadním konci Lovosic. Roku 1415 altzellští mniši o lovosický majetek přišli (definitivně až v letech 1540-45) a Lovosice od Václava IV. získal Vlašek z Kladna, který snad byl zakladatelem lovosické tvrze, vybudované zřejmě na místě nynějšího zámku, na okraji srázu nad nivou v prostoru velkého dvora. Prvně se připomíná roku 1479, bezpečně tedy vznikla za držení Lovosic tímto rodem. Od počátku 16. století o Lovosice usilovali Šlejnicové, kteří po úspěšném vyřešení majetkových sporů po roce 1545 vybudovali na místě tvrze honosný renesanční zámek. V situaci prosazování se šlechtického velkostatku na úkor královských měst bylo jen otázkou času, kdy držitelé Lovosic získají pro obec městský statut. Pro neutuchající odpor Litoměřic se to nicméně podařilo až v roce 1600 Adamovi ml. z Valdštejna. Městečko Lovosice, které plně převzalo půdorys vsi a nový statut se projevil jen zahušťováním zástavby, však mohlo těžit z nových výsad jen krátce. Záhy totiž vypukla třicetiletá válka, která ukázala odvrácenou stranu vynikající komunikační polohy Lovosic. Městečko bylo po celou dobu válek místem průtahů armád ze Saska do Čech. Následky třicetileté války byly v Lovosicích velmi těžké. V polovině 17. století stále ležela téměř polovina ze 111 domů v troskách. Úpadek městečka umožnil zabrání rozsáhlé poddanské půdy k panskému dvoru, který byl zřejmě v této době výrazně rozšířen. Svou výslednou velikostí se řadil mezi největší dvory v Čechách vůbec a vyplnil celou střední třetinu severovýchodní strany městečka. Mimoto, snad druhotně, získal i další území na protější straně ulice, kde při Vchynickém potoku vyrostly velké hospodářské objekty, mezi něž od zámku ústila osová alej, později zcela zaniklá. Do roku 1713 se v městečku podařilo jen obnovit evidované zpustlé domy. Lovosice však stagnovaly i nadále, třebaže zde v polovině 18. století byla zřízena poštovní stanice, konaly se zde vyhlášené trhy a po Labi se vyváželo obilí a ovoce a od 80. let 18. století i vína. Podobně jako za třicetileté války trpěly Lovosice i za válek ve 2. polovině 18. století. Bitvou u Lovosic začala roku 1756 sedmiletá válka. Lovosice byly tehdy zcela vypáleny. Ještě roku 1787 měly jen 132 domů. Ani následující období do poloviny 19. století, poznamenané mimo jiné napoleonskými válkami (bojiště v okolí Chlumce), rozvoji Lovosic nepřálo. Roku 1809 opět celé město vyhořelo. Strategická exponovanost Lovosicka se plně projevila vybudováním pevnostního města Terezína pouhých 7 km východně od Lovosic. Mezi Lovosicemi a Terezínem byla tehdy založena i nová ves Německé (dnešní Nové) Kopisty pro obyvatele starých Kopist, na jejichž místě pevnost vznikla. Za celou tuto dobu mezi lety 1787-1843 přibyly v Lovosicích jen čtyři desítky domů. Převážně šlo o drobnější stavení na západní straně Špitální ulice (9. května), snad i při vyústění aleje k zámku, a zejména kolem vidlice cest na severozápadním konci města a o teprve v této době vzniklou zástavbu nové terezínské silnice východně od mostu přes Vchynický potok. Období 1. čtvrtiny 19. století však bylo důležité pro přestavbu dopravní infrastruktury. Lovosický přístav byl rozšířen pro 50-60 lodí a při něm byla vybudována velká sýpka. V letech 1816-20 byla vybudována nová císařská silnice ze Saska přes Teplice a Lovosice do Terezína, kde navázala na silnici do Prahy, téměř současně (1806-25) se stavěla také nová císařská silnice z Lovosic přes Třebenice a Libčeves ke Kozlům (na silnici z Loun do Bíliny). Od roku 1837 pak navázala silnice podél Labe z Lovosic do Ústí nad Labem a odtud již existující trasou přes Nakléřovský průsmyk do Drážďan. Rozhodující obraz ve vývoji města přinesla až výstavba železnice z Prahy přes Roudnici, Lovosice, Ústí nad Labem a Podmokly do Drážďan, jejíž provoz byl v Lovosicích zahájen roku 1850. Tak dokonalé dopravní spojení, umožňující využití tří druhů dopravy, mělo v polovině 19. století jen málo českých měst. Zejména železnice se stala hlavním podnětem pro zakládání podniků potravinářského průmyslu. Již roku 1846 byl vybudován parní mlýn (pozdější tukové závody), panský pivovar byl přeměněn na sklady. Roku 1855 byl založen velký cukrovar v nedalekých Sulejovicích, následovaný již roku 1858 lovosickým cukrovarem. Záhy ve městě vznikla i továrna na cikorku (později čokoládovna a výrobna trvanlivého pečiva), továrna na výrobu železného zboží, koželužna a roku 1868 chemická továrna na výrobu umělých hnojiv. Koncem 19. století byla založena velká vápenka a cementárna v Čížkovicích. V 80. a zejména na konci 90. let 19. století se vybudováním dalších železničních tratí Lovosice staly jedním z klíčových železničních uzlů severozápadních Čech se spojením do Libochovic (1882), Teplic a Řetenic (1897), Litoměřic a České Lípy (1898) a Čížkovic, Třebenic a Mostu (1898). Dovršení vývoje Lovosic jako průmyslové protiváhy nedalekých Litoměřic znamenalo založení nových továren na syntetické pryskyřice a umělá hnojiva v roce 1902 a na umělé hedvábí v roce 1921, tvořících základ pozdějšího chemického kombinátu. Kolem poloviny 19. století začal poměrně rychlý růst počtu domů, který trval po celá 60. a 70. léta a v poloviční intenzitě pak trvale až do 1. světové války. Urbanistický vývoj byl hned na počátku osudově ovlivněn trasou železnice od Bohušovic, vedené v přímé linii téměř na osu lovosického "jazyka" ve smyčce Modly, a to i za cenu prokopání poměrně širokého zářezu. Trať, sledující od Lovosic dále k Ústí přirozeně levý labský břeh, se přimkla velmi těsně k okraji intravilánu města, necelých 100 m od záhumenní cesty na jižní straně města. Nádraží bylo vybudováno na úrovni domů východně od mostu přes Vchynický potok, od nichž k němu byla vytyčena kolmá ulice. Mezi tratí a městem, po obou stranách silnice do Budyně nad Ohří, byly soustředěny průmyslové závody, cukrovar vznikl mezi budyňskou a sulejovickou silnicí, jejíž zaústění bylo kvůli trati přesunuto jižněji. Půdorys Lovosic byl již před polovinou 19. století velmi protáhlý a tvořila jej v podstatě jediná ulice. Nebýt bariéry železnice, jistě by se město rozvíjelo do šířky, k jihozápadu, to však nyní nebylo možné. Stavělo se proto jen na ploše vymezené železnicí, a to jak směrem k jihovýchodu, tak zejména k severozápadu. Postupně byly obestavěny všechny existující cesty a nově byly vytýčeny kolmé ulice jak v rozsahu historického intravilánu, tak na nově zastavovaných plochách. Na přelomu 19. a 20. století byl dosavadní málo reprezentativní ráz průmyslového města obohacen honosnou novostavbou radnice (1906-07) na jižní straně hlavní ulice západně od komplexu zámeckého dvora (v pomyslném středu města) a současně i evangelickým kostelem při silnici do Teplic (1907). Nové železniční tratě z konce 19. století již zásadní změnu nepředstavovaly. Litoměřická trať byla důležitá pro vymezení východního průmyslového obvodu chemických závodů v letech 1902 a 1921. Libochovická a mostecká trať byly až do Čížkovic vedeny společně, v těsném souběhu s třebenickou silnicí. Tento faktor ji spolu s existencí cukrovaru zcela vyloučil z možnosti stát se osou případné nové čtvrti za ústeckou tratí. Teplická trať, prudce stoupající do svahů Českého středohoří, byla vedena v podstatě souběžně s ústeckou tratí a vyloučila ze zástavby svahy Lovoše nad ústeckou tratí. Plocha pro rozvoj města tak byla na přelomu 19. a 20. století zcela pevně stabilizována. Založení chemických továren východně za městem bylo prvním koncepčním urbanistickým počinem, který měl zamezit dalšímu zmenšování již tak omezené plochy pro novou výstavbu. V období 1. republiky se již počet obyvatel města příliš nezvyšoval, zintenzivnila se však nová výstavba, která ve 20. a v poněkud menší míře i ve 30. letech 20. století dosáhla mimořádného rozvoje. Dosavadní princip urbanistického rozvoje se nezměnil, zástavba se však rozšířila na celé území mezi chemičkami, železnicí a řekou a intravilán města se značně prodloužil. Právě v té době Lovosice plně dostály rčení „dlouhý jako Lovosice". Pouze plochy jihozápadně od dvora byly využity méně. Dotvořena byla i čtvrť rodinných domků za rozšířeným kolejištěm nádraží, omezená na úzký klín po ulici Svatopluka Čecha. Na ni na jihovýchodě navázala další výstavba západně od ulice S. K. Neumanna. Menší vilková nová čtvrť byla založena též východně od železnice a hřbitova, při jižní straně teplické silnice. Za 2. světové války byl dále posílen význam lovosického překladiště při jižním rameni řeky, kde bylo postaveno devítipatrové obilní silo. Po roce 1945 k němu přibyla nová, 55 m vysoká železobetonová sila. V období socialismu, zvláště po spojení chemických závodů v roce 1957, byl východní průmyslový areál několikanásobně rozšířen i východně od litoměřické trati a v 70. a 80. letech se rozrostl natolik, že spolu s výstavbou překladiště uhlí způsobil úplný zánik vsi Prosmyků. Přestavěny a rozšířeny byly i další průmyslové podniky. V 50. letech 20. století začala rozsáhlá sídlištní výstavba, zprvu realizovaná ve formách oproštěného socialistického historismu. Stávající budova nádraží proti vyústění Husovy ulice byla zbořena a nová byla postavena východněji. Před ní vznikla až k terezínské silnici široká nezastavěná plocha, zamýšlená jako park (který zde nikdy nevznikl) a po obou jejích stranách vyrostlo na dosud jen málo zastavěné ploše velké sídliště. Jen do roku 1964 vzniklo v Lovosicích nově na dva tisíce bytů. V 60.-80. letech 20. století dostal vývoj Lovosic velmi negativní charakter. Nákladní doprava byla sice ze stávajícího nádraží přesunuta na nové nákladové nádraží východně odtud (jižně od chemičky), takže rozšíření kolejiště nemuselo být provedeno na úkor vilkové zástavby za nádražím. Také silniční doprava byla novým obchvatem kolem východní a jižní strany města (s mimoúrovňovým křížením železnice) odvedena z vlastního města. Přeložena byla i trasa třebenické silnice, zaústěné nově na severozápadní konec historického intravilánu (u evangelického kostela) a pokračující dále k Ústí novou trasou nad řekou, takže jak Dlouhá ulice, tak navazující Lhotka nad Labem zůstaly mimo dopravní zátěž. Vlastní město však v téže době postihla naprostá urbanistická katastrofa. Téměř veškerá starší zástavba vyjma severní strany Kostelní ulice a radničního bloku třídy Osvoboditelů byla v celém rozsahu města až po Příční ulici na samém severu zbořena a nahrazena panelovou sídlištní výstavbou a horizontálními hmotami obchodní a společenské vybavenosti. Dosavadní hmotová struktura zástavby byla zcela rozrušena, zachováno bylo jen směrové vedení většiny dosavadních ulic. Dovršením rozkladu města bylo zboření rozsáhlého lovosického dvora, čímž zaniklo vymezení severní strany centrální části lovosické hlavní ulice. Zcela nevhodně odkrytý zámek se ocitl úplně mimo historické urbanistické souvislosti. Tím spíše, že došlo i k přeložení toku Modly, dosud tekoucí podél paty města dále do středu labské nivy. Rodinná a zčásti i hromadnější výstavba se nadále rozvíjela jižně od nového nádraží a na západě, tedy mezi hřbitovem a novou třebenickou silnicí. Přeložka ústecké silnice umožnila zastavět i území mezi dvěma železnicemi mezi Lovosicemi a Lhotkou nad Labem. Změnila se i okolní krajina, neboť na ostrově mezi oběma říčními rameny vzniklo menší štěrkopískové jezero a území v ohybu Labe mezi Píšťany a Velkými Žernoseky bylo těžbou písku změněno na jedno z největších jezer tohoto druhu v Čechách. V 90. letech 20. století nedošlo v Lovosicích v urbanistickém ohledu k příznivějším urbanistickým změnám, otevření úseku dálnice z Doksan do Lovosic na podzim 1998 však přineslo další dopravní zklidnění města. Z památkového hlediska jsou dnes Lovosice varujícím příkladem rozkladu tradiční městské struktury socialistickou sídlištní výstavbou, v níž se dochovaly jen izolované objekty zámku, obou kostelů, radnice a výjimečně i některých hodnotnějších předsocialistických domů. Výňatek z knihy „Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku" od autora Ing. arch. Karla Kuči, M. Hozákové, nakladatelství Libri.