Obec Doubravy

Obec Doubravy se nachází v okrese Zlín, kraj Zlínský.

Kraj:Zlínský
Okres:Okres Zlín

Obecní úřad

IČ: 00283886

Adresa:

Doubravy č.p. 45
76345 Doubravy

Kontakty

E-mail:

doubravy[zavináč]volny.cz

Telefon:

577 991 077

Zeměpisná poloha: 49° 8' 33" N, 17° 40' 2" E

Další informace

Oficiální webové stránky

Informace na wikipedii

Historie

V dnešním shonu si málokdo uvědomí, jak se téměř každodenně postupně mění vzhled vesnice. Pokusme se nad tím zamyslet třeba na stavebním vývoji návsi v Doubravách. Vždyť ještě nedávno, asi před 40 lety, byl uprostřed křižovatky ostrůvek zeleně, něco jako kruhový objezd a dnes už si na něj ani nevzpomeneme. Nutno říct, že v současnosti by se nám pro zpomalení dopravy automobilů při průjezdu obcí i hodil. Ale pojďme hlouběji do minulosti. Domky, nebo spíš nuzná obydlí, v Doubravách stály určitě před rokem 1406 našeho letopočtu. To se již prvně vzpomínají Doubravy jako ves písemnou zmínkou v soupisu majetku panstva. Obydlí byla situována v lánové zástavbě, dostatečně vzdálena od toku potoka. Lánová zástavba vznikla původně tak, že bylo zapotřebí určité pusté území patřící šlechtě zúrodnit a tak se v blízkosti nějakého toku, v zarostené a opuštěné nivě, rozparcelovala půda na pruhy - lány a ty se přidělily osadníkům. Tito se zde usadili a neobdělávaný pozemek postupně klučili a zúrodňovali. Osadníci si vybudovali jednoduchá roubená stavení na kamenné podezdívce s jedním či dvěmi okénky ve světnici, orientované kolmo k návsi, aby vznikl průjezd do dvora. Rodinám pak patřil domek a pozemek za ním, který se jim, podle snahy, píle a možností podařilo zúrodnit. Za domkem obvykle začínal hospodářský dvůr s přístřešky pro chovaná zvířata a krmivo, za dvorem zahrada s ovocnými stromy a zeleninou a dále pole, louky a les. Tak byla utvořena mezi domy náves, společný prostor pro všeobecné dění. Návsí protékal potok, nejdůležitější zásobárna užitkové vody a procházela komunikace, která spojovala Doubravy s okolními obcemi. To byl původní vzhled obce. Pro účely vojenského mapování, v době vlády Marie Terezie, bylo v roce 1771 uskutečněno na Moravě číslování domů. Provádělo se vyznačením čísla křídou na dveřích. Číslo 1 dostalo první stavení zleva při příjezdu do obce, obešla se celá vesnice ve směru chodu hodinových ručiček až k výjezdu z obce, dnešního čísla 51. Musíme si uvědomit, že tehdy nejdůležitější příjezd do obce byl od Velkého Ořechova "Drahami" na "Dolňansko a že cesta, kterou používáme nyní, ještě nebyla. Další číslování domů se poté již provádělo postupně podle výstavby domů. Zde tedy víme, že v té době celé Doubravy neměly mnoho stavení. Po levé straně proti proudu potoka stály domy číslo 1 až 16 od "Dolňanska" na "Horňansko", za potokem čísla 17 až 34 na "Horňansku" až po dnešní křižovatku, číslování pokračovalo "Hore Súchovem" od čísla 35 až po číslo 45 panskou hájovnu, současný obecní úřad. Následovalo číslo 46 panský dvůr, největší stavení v obci, dále přes "Brodisko" až ke zmiňovanému číslu 51. Očíslovány byly i některé domy stojící vevnitř tohoto prostoru, maximálně tak odhadem po číslo 61. Dnes některá čísla popisná z té doby užívají i domy jinde postavené. Tak například čp. 11 bylo původně mezi domy s čísly 10 a 12 a po zničení původní stavby si majitelé postavili nový domek v "Chaloupkách" a číslo si na něj přenesly. Souvislá řada číslování domů je dnes již jen od čísla 1 po číslo 8, dále od 18 po 24, 26 až 31 a 35 až 43. Některé domy zanikly požárem nebo povodní, jiné zase byly dostaveny ve vzniklé proluce a dostaly pořadové číslo pro nový další dům, proto dnes již není očíslování domů v řadě. Tato fakta nám dávají určitou představu vzhledu vesnice před zhruba 250 lety. Se zvyšováním počtu obyvatel v průběhu let bylo uprostřed návsi asi nejspíš umožněno postavit si nějaké obydlí i nemajetným občanům obce, kteří nevlastnili půdu, protože ta již byla rozdělena mezi rodiny prvních osadníků. Domky vystavěné byly menší a bez hospodářského zázemí, nebo jen s minimálním oplocením. To se nejlépe pozná podle toho, že obyvatelům domu patřil pouze pozemek pod budovou a okolí domu patřilo již všem, jako třeba dnes u čísla 65 a 71. Takovým způsobem se tedy dosud prázdný prostor rozlehlé návsi začal zastavovat obytnými budovami, dnes například ještě stojí č. 80, 52, 70, 13, 68, 66, 65, 71 a 72. Obyvatelé těchto stavení si prostředky k obživě museli sehnat nájemnou sezónní prací u sedláků a v zimním období řemeslnou činností. Na návsi byly v domcích provozovny - dílny kováře, obuvníka, švadleny, tkalce, koláře a dalších řemesel, také hospoda a obchod. Dokonce ze začátku, než byla postavena budova školy, se v jedné domácnosti děti příležitostně učily základním vědomostem. Uprostřed na návsi se také později stavěly důležité obecní stavby, jako třeba škola a pastouška a také kříže a zvonice. Vysazovaly se stromy, většinou lípy u křížů, vznikali tak jakoby parčíky s lavičkami pro posezení. Na návsi si movitější obyvatelé - hospodáři vystavěli patrové komory pro uskladnění potravin a obilí. Komory - sýpky byly postaveny z nutnosti přežití, protože v obytných domech se topilo v otevřeném ohništi, který mohl lehce zapálit dřevěné konstrukce domu a doškovou střechu a pak by shořel jak majetek, tak i veškeré zásoby. Naopak sýpka byla samostatný objekt bez otápění a zásoby na obživu nebyly ohněm ohroženy. Vstup do ní byl vždy naproti stavení, na dohled z oken světnice, aby hospodyně mohla majetek hlídat před krádeží. V Doubravách již stojí jen jedna patrová komora, postavená proti č. 21. Ostatní komory buď podlehly času, anebo poslední byly zbourány při úpravě hlavního tahu silnice v obci přibližně v roce 1965. Na návsi se budovaly také společné technické stavby. Vodohospodářské - studny na pitnou vodu a požární nádrže. Zpočátku to byly vyhloubené jámy vevnitř vyložené kameny, nebo roubené. Studny byly kryté stříškou z došků proti znečištění vody listím a opatřeny okovem či rumpálem při hlubší stavbě. Dochované obecní studny ze staré doby, již sice modernizované, jsou u č. 21, 16, 81, 35 a 26. Požární nádrž stála naproti nynějšího obchodu u potoka, tehdy ještě ve školní zahradě. Přes potok nebyly zpočátku budovány mosty. Potok byl plytký a rozléval se v zátočinách a často se při veliké vodě vyléval z břehů. Chodilo se přes něj po kamenech, které vyčnívaly z vody a jezdilo se brodem. Brod byl v místě největšího křížení cest v obci, přibližně tam, kde je na dolním konci mostek u č.p. 52. I dnes se této části říká "Brodisko". A nyní se pokusme představit si vzhled obce před sto a více lety. Drobná, jednopodlažní stavení lemovala dokola náves, skoro před každým byla květinová úzká předzahrádka s plaňkovým plotem a naproti zděná komora. Stavení byla povětšinou dřevěné sruby omazané hliněnou omítkou, obílenou vápnem, s šedě omalovanou podezdívkou a také modrým omalováním okolí dveřních a okenních otvorů. Takovou zachovalou budovu v Doubravách již nenaleznete, všechny byly přestavěny a postupně vyzděny z cihel vepřovic - kotovic. Poslední takový domek č. p. 61 "Maříčkovo" stál na návsi do roku 1958 v místě dnešního mostu na křižovatce. Tyto dřevěné obytné stavby omazané hliněnou omítkou se nazývají "srub v kožichu". Některá stavení byla postavena z hliněných cihel - "kotovic" a ojedinělá stavení movitějších hospodářů byla vyzděna z plochých kamenů - "tlučenice" a i z opracovaných kamenných kvádříků, jak dnes ještě můžeme vidět na domech č. 31, 22 a 16. Do roku 1886, kdy se prvně začala používat střešní krytina ze štípané břidlice - "šifr", byly všechny střechy doškové. Cesty byly blátivé a jen částečně zpevněné kamením, meandrující potok obrostlý vrbovým porostem a olšemi. Náves se bělala domácí drůbeží, která se zdržovala na potoce. Projížděly vozy tažené koňmi i voli nebo kravkami, procházeli hospodáři za živobytím, hospodyně pro vodu a s prádlem k potoku a všude si hrály a pobíhaly malé děti. Uprostřed návsi stály nejdůležitější budovy pro občany - škola, obchod a hospoda. V místě dnešního autobazaru byla později vystavěna obecní dvoutřídní škola, kde docházely děti od 6-ti do 11-ti let, za dalším studiem musely do blízkého Velkého Ořechova, nebo později i do vzdálenějších míst. Stála zde také obecní pastouška, byla to budova pro ubytování sociálně slabých občanů. Bydlel tu třeba obecní pastýř, porodní bába, nádeník a také tu muselo být místo pro ubytování nepřizpůsobivých obyvatel, kteří patřili domovsky do Doubrav a z cizí obce, kde způsobili nějaký přestupek, byli vykázáni. Říkalo se, že byli posláni "šupem dóm". Bydleli tu také nemohoucí staří lidé, kteří neměli potomků a obec je musela ve stáří zaopatřit. Tito nemajetní lidé měli jakoby rozpis, ke kterému hospodáři se půjdou určený den najíst. Říkalo se, že "chodíja po obědoch". Před pastouškou byla školní zahrada s dřevěnými úly pro včely a oplocená roubená požární nádrž. Za pastouškou stála již zmiňovaná "Maříčkova" chalupa, číslo 61. Pastouška, Maříčkovo a zahrada byly v místě dnešní křižovatky, mostu a prodejního místa stánkařů naproti obchodu. Původní most, dřevěný, byl jinde, blíže k hospodě a cesta od Zlína se stáčela hned za hospodou doprava v vedla před domy č. 10 a 9 k Velkému Ořechovu. Asi před šedesáti lety, po druhé světové válce, se začal vzhled obce měnit rychleji. Již nebyla taková nutnost jen hospodařit v zemědělství, za prací se jezdilo do průmyslového Zlína a i do vzdálenějších míst. Lidé potřebovali zpevnit komunikace, vybudovat autobusové zastávky, zajistit elektrifikaci, zlepšit životní úroveň bydlení a prostě vše, k čemu je poválečný vývoj nutil. Úzké silničky se rozšiřovaly a narovnal se průjezd obcí, staré komory na Horňansku tak musely ustoupit dopravě. Most u hospody byl zbořen a postaven nový, níž po proudu potoka. Vybudovaly se chodníky a opěrné zídky, byly vykáceny velké lípy u křížů a vysázeny nižší dřeviny. Napřímil se a zreguloval potok, vrbový porost se vykácel, místo něho se vysadily topoly, které ale dnes také již nejsou. Příkopy u cest se zatrubnily kanalizací. Vystaveny byly sloupy elektrického vedení a celá náves byla protkána dráty až do jednotlivých stavení. Zbudovalo se veřejné osvětlení a místní rozhlas, autobusové zastávky a silniční zálivy. Postupně se budovaly v domcích další světnice a tak se stavení rozšiřovala, opravovaly se fasády domů, ba některé domky byly úplně strženy a vyzděny na jejich místě nové z moderních materiálů. Postavily se úplně nové budovy - třeba obchod, garáž pro autobus, hasičská zbrojnice a některé rodinné domy. Na návsi se umístily poutače, informační tabule, úřední deska a telefonní budka. Odehrálo se to v době nedávné a pamětníci si na to vzpomínají. Toto vše se podepsalo na změně vzhledu návsi. Další vývoj, pokud budeme všímaví, můžeme vidět téměř denně. Pořád se někde něco opravuje, přestavuje a mění. Například v současné době se přímo uprostřed návsi staví nová kaple se zvonicí, která bude zasvěcena sv. Vojtěchu. U ní by měl vyrůst park s okrasnou výsadbou dřevin a květin a s lavičkami pro posezení. Ale to je již budoucnost, i když dost blízká. Dívejme se pozorně a nenechme si to dění okolo nás ujít. Historie Doubrav se počíná nejspíše někdy ve 14. století. První písemnou zmínku obce bychom našli v zemských deskách, kam se zapisovaly převody majetku mezi jednotlivými šlechtici. K roku 1406 je zde uvedena ves Weledoubravy, patřící k malenovickému panství. Zápisem stvrdil markrabě Jošt (bratr císaře Karla IV.) převod panství do rukou Heralta z Kunštátu. Vesnice se v této době patrně nelišila od jiných středověkých vsí. Na vymýceném místě, obklopeném lesy, žili zemědělci. Jejich zvířata se pásla mezi stromy a oni sami se snažili ze všech sil kultivovat půdu, aby rodila jednoduché plodiny. Ze své úrody platili daně majiteli vsi. Od počátku Doubravy patřily k farnímu obvodu prastarého kostela na Velkém Ořechově. Obyvatelé tam docházeli na bohoslužby. Přestože vesnice zůstala součástí malenovického panství, alespoň malou část musela vlastnit mezi lety 1417 - 1530 vladycká rodina, která se podle místa nazývala "z Veledoubrav". Doloženi jsou mužští členové tří generací. První běžné obyvatele, známé jménem, zachycují prameny v roce 1519. Mimo jiné zde byli usedlí fojt Mikuláš (správce vesnice), Martin Mzik, Jura Mzik, Pavel Syrův, Jiří Vaňkův, Blažek, Mikuláš Slovák, Jiřík a Mikuláš Langaš. K malenovskému panství patřily Doubravy až do počátku 17. století. Mezi jejich majiteli můžeme jmenovat například Buriana Tetoura z Tetova a Václava Gájovského z Gáje. Roku 1613 už je vesnice i se sousedními Březůvkami připojena k ořechovskému panství. Dostala se do rukou nekatolické šlechty a v pohnuté době po bitvě na Bílé hoře v roce 1621 patřila Marii Magdaléně ze Žerotína, vdově se dvěma dospívajícími dcerami. Dědictví na ně přešlo v roce 1624. Vzhledem k tomu, že vlastníky panství byly ženy, nedošlo zde ke konfiskacím a dokonce ještě v roce 1624 se zde pohybovali nekatoličtí kněží, kteří byli z jiných panství už dávno vyhnáni za hranice země. V roce 1652 prodala jedna z dcer - Bohunka Haugvicová z Biskupic, hraběnka Bašínská ořechovský statek Lvu Vilémovi hraběti z Kounic. Vesnice se tak připojily k brodskému panství Kouniců a pod jeho správou zůstaly Doubravy až do 19. století. Kounicové v obci vybudovali hospodáský (panský) dvůr, který navázal na dřívější z počátku 17. století. Jeho existence je doložena v roce 1695. Budovy dvora byly největší stavbou ve vesnici. Na čtvercovém půdorysu stály blízko návsi ještě v roce 2005, kdy na ně byl vydán demoliční výměr a ze svého místa po přibližně třech staletích postupně mizí. Obec se rozkládá v údolí potoka. Nejstarší stavení vznikala v jeho blízkosti. Obytné domky stály na začátku pozemku, stodoly a chlévy s nimi obklopovaly dvory, od kterých se dozadu táhly podlouhlé parcely se zahradami a poli.Těžko si můžeme na základě osamocených staveb udělat obrázek, jak celé Doubravy ještě před několika desítkami let vypadaly. Usedlosti jednotlivých obyvatel se lišily hlavně velikostí, vybavením a umístním v urbanistické struktuře vesnice. Podle movitosti rodiny vznikaly prostorné domy bohatých sedláků na návsi, neustále modernizované a přizpůsobované rostoucí životní úrovni, nebo jen malinká domkářská stavení, která se nacházela hlavně v části obce, zvané příznačně "Chalúpky". Původní rozmístění jednotlivých domů a příslušejících budov je ve vesnici dodnes dobře zachováno. Bohaté grunty na návsi mají připojené hospodářské budovy, stodoly a před okny dříve stály komory. Z mnoha se zachovala pouze jedna komora u č.p. 21. Je v dobrém stavu, stojí dodnes a ilustruje fakt, že se i s lidovou architekturou dá v současné vesnici žít. Malé domkářské příbytky komory neměly a jejich stodoly se nacházely až na okraji obce a ne u stavení. Uprostřed na návsi pak jsou stavby, které využívala celá obec. Na konci 19. století se projevila pro Doubravy nová stavební technika - zdivo z pískovcových kvádříků. Tento materiál se používal v okolí pro svou dobrou odolnost povětrnostním podmínkám jako "lícní kámen" na fasádách, konstrukce pilířů stodol a na sklepy. Kamenné domy musely mezi malými omazanými sruby, případně chalupami z kotovic s nerovnou omítanou fasádou, působit opravdu honosně. Oproti většině komor a domů, které měly zdivo z nepálených hliněných cihel, byly další hospodářské budovy, stodoly, přístřešky, sušírny, podsady stříšek nad studnami a různé menší objekty často roubené ze dřeva. Dodnes můžeme vidět vedle modernizovaných domů několik zachovaných stodol srubové konstrukce ze zkroucených trámů listnatých stromů. Nejvýznamnější z drobných památek je roubená zvonice, která stojí na návsi. Jedna z mála, které se dodnes v regionu dochovaly. Většina podobných zanikla během druhé poloviny 20. století. Původní zvonice byla zničena při velkém požáru vesnice v roce 1839. Dnešní stavba pochází z roku 1848, je roubená z listnatého dřeva a má prkenné dveře. V roce 1973 získala novou šindelovou střechu, avšak původně byla kryta doškem. Pod stříškou, nesenou dvěma dřevnými sloupy, visí nový zvon, posvěcený v roce 1994. Byl ulit ve zvonařské dílně rodiny Dytrichových v Brodku u Přerova. Asi jen málokterý z mladší generace obyvatel ví, že nad obcí na kopci stávala další technická stavba - dřevěný větrný mlýn. Dodnes se tomuto kopci říká Větřák. Můžeme předpokládat, že byl postaven v roce 1802 nad Doubravami a sloužil obyvatelům, ale hlavně jako panský mlýn, patřící ke statku, asi do roku 1895, kdy byl demontován, odvezen a postaven ve Březnici. Stavba měla dvě podlaží a půdu a byla konstruována na střední sloup (trám), který se nazýval "mama". Tento typ mlýna je pojmenovaný "beraní" nebo "kozelčí" a další nejbližší zachovaný příklad bychom našli v malém skanzenu kroměřížského muzea v Rymicích u Holešova. Mlýn se mohl přizpůsobovat síle větru, do lopatek se přidávala "péra" a to tím více, čím byl vítr slabší. Také se celá dřevná stavba otáčela kolem své osy pomocí 5 m dlouhého trámu (táhla) - tak, aby se vítr do lopatek opíral co nejpříhodněji.

Nezávislý publicistický portál SNázorem.cz