Obec Dobrá Voda u Českých Budějovic

Obec Dobrá Voda u Českých Budějovic

Dobrá Voda u Českých Budějovic (něm. Gutwasser) je obec ležící v okrese České Budějovice, kraj Jihočeský, zhruba 4 km vjv.

Kraj:Jihočeský
Okres:Okres České Budějovice

Obecní úřad

IČ: 00581232
DIČ: CZ00581232

Adresa:

U Domova důchodců 1356/33
37316 Dobrá Voda u Českých Budějovic

Kontakty

E-mail:

starosta.dvucb[zavináč]obce.cz

Telefon:

387 200 447

Zeměpisná poloha: 48° 57' 57" N, 14° 31' 57" E

Další informace

Oficiální webové stránky

Informace na wikipedii

Historie

Jako téma své semestrální práce jsem si zvolila Poutní mariánský kostel Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě u Českých Budějovic. Obec Dobrá Voda se nachází 2 km východně od Č.B. na rozhraní českobudějovické a třeboňské pánve. Sám název Dobrá Voda nám říká, že historie tohoto poutního místa se odvíjí od pramene léčivé vody, která sice pozbyla před několika desetiletími svých léčivých účinků, ale dodnes stále vyvěrá. Kdy bylo blahodárné působení tohoto pramene prvně zaznamenáno, nelze zjistit pro nedostatek archivních materiálů, ale od poloviny 16. století se na území dnešní obce těžil křemen obsahující hlavně pyrit a arsenopyrit, doprovázený ryzím zlatem. Výskyt rud měl vliv na složení vody, vytékající ze skal. Její léčivé účinky byly brzy poznány; daly místu pojmenování a poutní tradici. I. Poutní místa Poutě na svatá místa se konala tam, kde podle legend a svědectví byla zvláštním způsobem projevena vůle Boží, Panny Marie či svatých. Poutníci- křes»ané již v nejranějším období navštěvovali hroby mučedníků v Římě a místa pobytu známých asketů. Avšak velkého rozmachu dosáhly poutě ve středověku. Nejdříve to byly proudy křižáků, které se pokusily získat křes»anstvu svatá místa v Palestině, později velké poutní okruhy jako například poutní cesta do Santiaga de Compostela lemovaná nádhernými francouzskými katedrálami plnými vzácných ostatků světců Západu i Východu. Známé byly i poutě po římských kostelech, které většinou končily u hrobu apoštolů sv. Petra a Pavla, či poutě k zázračným obrazům umístěným v chrámech celé Evropy a Byzantské říše. Také Čechy nezůstaly v pozadí, co se týče poutního hnutí. V nejstarších dobách směřovali čeští poutníci zejména do Svaté země. K nejvýznamnějším poutníkům, kteří putovali ke svatým místům v Jeruzalémě, patřil před polovinou 12. století biskup Jindřich Zdík, který ze svých cest-poutí přivážel vzácné relikvie (např. část pravého kříže Kristova), a na pamě» své cesty pak založil na Strahově premonstrátský kostel (Mons - Sion). Z románského období to pak byl například český král Vladislav, který ze své cesty přivezl zázračný obraz byzantského původu, který pak věnoval doksanskému klášteru. Velké poutě směřovaly v době Karla IV. a jeho syna Václava ke kapli Božího těla na Karlově náměstí, kde byly v určité dny ukazovány reliquiae imperiales- nejsvětější ostatky říše i království. Na památku si poutníci odnášeli, stejně jako poutníci z francouzských katedrál, drobné poutní odznaky. Zvláštní místo zaujímají také tzv. husitské poutě na hory, které byly motivovány eschatologickými předpověďmi. Na konci 14. st. začali někteří čeští reformátoři ostře vystupovat proti úctě k zázračným obrazům; v letech 1415 až 1436 za husitských válek bylo mnoho kultovních staveb a památek zničeno. Téměř do konce 16. století poutní provoz v převážně reformačně orientovaných Čechách stagnoval. Až příchodem jezuitů do Prahy (r. 1556) nastává v 2.polovině 16 st. renesance poutí. Ti putují do Staré Boleslavi nejprve k hrobu sv. Václava a později křísí kult staroboleslavského palladia- milostného obrazu, pozdně gotického reliéfu madony s dítětem (svatovítského typu), zhotoveného kolem roku 1500 a uctívaného v raně barokním kostele Panny Marie ve Staré Boleslavi. Toto palladium se v 17. a v 18. století stalo nejuctívanějším mariánským zobrazením a charakteristikou barokních Čech, zejména jižních. Barokní pou» měla svůj řád, který se řídil podle ročního období, jak o tom svědčí poutní a modlitební knihy, často opisované a bohatě zdobené. Zástup poutníků, směřující k poutnímu místu, nesl v čele poutní prapor s vyobrazením patrona jejich kostela, bratrstva nebo cechu. Poutníci měli též předepsané modlitby a písně, které v určitých úsecích poutě museli vykonávat. II. Mariánský kult Mariánská úcta měla v naší zemi velkou tradici již ve středověku. Velkým mariánským ctitelem tohoto období byl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, s nímž byl v období baroka spojován vznik několika zázračných obrazů a soch, zejména pak drobná soška Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami, dále krucifix na hoře Tábor nad Lomnicí a některé gotické plastiky v Kladsku. V 17. a 18. století jsou barokní poutě na místa zasvěcená Panně Marii, jedním z hlavních projevů barokní zbožnosti. Vedle zázračných soch a obrazů, které tvořily spojnici se slavnou dobou katolického náboženství v Čechách, se k nám přičiněním církevních řádů, cestujících "kavalírů" a duchovních, dostávají z celé Evropy uctívané obrazy a sochy. Česká a moravská krajina se tak stává "zahradou Mariinou", protkanou sítí poutních kostelů, kaplí, kapliček i pečlivě chráněných studánek a stromů s milostnými obrázky. Tyto památky barokní zbožnosti jsou citlivě sladěny s okolní přírodou, jsou často situovány tak, aby připomínaly v krajinné konfiguraci určité místo (např. Kalvárie). Přístupové cesty k významnějším poutním místům jsou lemovány otevřenými kapličkami a stromořadím. Nejvíce byla v Čechách navštěvována mariánská poutní místa ve Staré Boleslavi a Svatá Hora u Příbrami, na Moravě to pak jsou Tuřany, Svatý Kopeček a Hostýn . Mariánská poutní místa v jižních Čechách O jižních Čechách můžeme právem říci, že je to "kraj mariánský". Téměř sto kostelů a kaplí, nepočítáme- li kapličky u cest a polí, je zasvěceno k úctě Panny Marie. Zmínila bych se zde alespoň o několika místech zasvěcených Panně Marii, a čím se tato místa vyznačují. K nejkrásnějším poutním chrámům v jižních Čechách patří Klokoty u Tábora. Zdejší kopulový chrám s ambitem zde vytvořil na počátku 18. století výraznou dominantu nad údolím Lužnice. Na jeho hlavním oltáři je uctíván obraz typu Panny Marie Klasové- mater gravida (zde nemá klasy na plášti). Neméně půvabným místem je Lomec u Netolic. Poutní kostelík zde nechal postavit hrabě Filip Emanuel Buquoi v letech 1698-1704. V kostelíku je uctívána mariánská socha španělského původu, kterou sem věnovala rodina stavebníka. Panně Marii a Utrpení Kristovu je zasvěceno poutní místo v Římově, dodnes hojně navštěvované poutníky. Středem mariánské úcty je zde loretánská kaple s ambity, vystavěná jezuity v polovině 17. století. Také zde do říše legend potvrzujících "pravost místa" patří zpráva o tom, že na přání jezuitského koadjutora Jana Gurre, navštívil kapucín P. Alex svatá místa v Jeruzalémě a podle nich vyměřil jednotlivá zastavení Křížové cesty v Římově. Podobné legendy se vztahují k řadě dalších míst na našem území (Votice, Mníšek pod Brdy, Jaroměřice u Jevíčka). Nejpravděpodobněji se autoři římovské "svaté cesty" inspirovali kalváriemi severoitalskými (Sacro Monte ve Varese a Monte Varallo aj.). 25 zastavení, zdobených malbou a plastikami velice působivě zasazených do krajiny, vznikla převážně ve druhé polovině 17. století. Podobně jako Římov, byl a stále ještě je hojně vyhledáván poutníky Kájov s pozdně gotickou mariánskou plastikou na hlavním oltáři. O poutích do Kájova je zmínka již z 15. století. Obraz středověkého původu je ctěn v poutním místě Sepekov u Milevska, kde se (stejně jako v Klokotech) nachází kostel obklopený ambity. Na dalším poutním místě v Bechyni byly ve františkánském klášteře uctívány hned tři gotické sochy (krucifix a dvakrát Mater Dolorosa). Hodně poutních míst na jihu Čech je spojeno se zázračnými prameny, které jim daly své jméno. K nejvýznamnějším patří Dienzenhoferův kostel Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě u Českých Budějovic, postavený z let 1733- 1735. Na ©umavě patří k nejznámějším poutním místům kostel Narození Panny Marie ve Strašíně, u něhož na konci 16. století žil zbožný poustevník Martin Strakonický. Za kostelem je kámen, do něhož podle legendy Panna Marie vložila svůj prst a z takto vzniklého otvoru vytryskl pramen. Původně, před krádeží, byla v kostele na hlavním oltáři pozdně gotická Madona, kterou sem údajně věnoval Půta ©vihovský v roce 1454. V nedalekých Kašperských horách jako poutní místo slouží kostelík Panny Marie Sněžné, vystavěný v polovině minulého století. Vedle něj stojí malá kaplička (grantl) s obrazem Panny Marie Klatovské. III. Historie poutního místa na Dobré Vodě Počátky založení Dobré Vody spadají do 1. poloviny 16. století, kdy se zde těžilo stříbro a křemen (z něj se vyrábělo ryzí zlato). Útlum těžby nastal v roce 1618 a k definitivnímu uzavření dolu došlo na počátku 1. světové války. Rudné bohatství mělo vliv na jakost a složení podzemních vod, které vytékaly z okolních skal. Lidová zkušenost poznala její léčivé účinky v sirnato- železitém složení a voda se používala k léčení slabých a ochromených údů. Místo Dobrá Voda je úzce spjato s osobností městského notáře Jana Karménského z Ebenfeldu, rozeného v Krakově, významného veřejného činitele a budějovického purkmistra. Po příchodu do Českých Budějovic roku 1618 se oženil s bohatou vdovou Dorotou Panklovou. Tato žena trpěla jakousi nemocí a podařilo se jí odstranit ji díky těmto léčivým pramenům. Podle jiného podání to byla sama Panna Marie, která se ve snu jevila nemocné ženě, aby jí ukázala zdroj léčivé vody. Posléze její blahodárné účinky poznal i sám pan Karménský. V latinsky psaném záznamu prvního dobrovodského kaplana P. Adalberta Hasmanna je citován dnes již nezvěstný starý rukopis ("Ex antiquo manuscripto exarato"). "Manželé se radili ve zbožném zanícení, jak by měli vyjádřit svůj dík za přijatou milost Bohu a shodli se v tom, že ke cti a chvále Spasitele a jeho Bolestné Matky dají vystavět kostelík nad pramenem, aby lidé mohli jít nahoru do kostela a zde Bohu a Bolestné Matce poděkovat". Budějovický magistrát poskytnul pozemek ke stavbě a pražský arcibiskup Arnošt Albrecht z Harrachu udělil 10. 5. 1630 souhlas k založení a vysvěcení kostelíka. Téhož roku, 14. 8., se konalo položení základního kamene Ondřejem Pachmanem, opatem ze Zlaté Koruny. Položení základního kamene připomíná mosazná tabulka, nacházející se v současném kostele, na níž je vyrytý latinský nápis: "14. Augusti. Ad maiorem Dei Jesu Christi et B.V.M. Dolorosae gloriam et honorum fundatores P.F. James Charminski ab Ebenfeld et Dorothea conigues 1630." (V překladu: "14. srpna. K větší slávě Boha Ježíše Krista a Bohoslavné Panny Marie Bolestné. Zakladatelé Jan Karmínský z Ebenfeldu a manželka Dorota, 1630.") Dokončený kostelík vysvětil 1.8.1632 ke cti panny Marie Bolestné pražský biskup ©imon z Hornsteinu. Karménský věnoval kostelíku ornáty a ostatní bohoslužebné předměty. Také složil u budějovického magistrátu 600 zlatých, z úroku mělo 6 zlatých sloužit na údržbu kostela, ostatní úrok byl pro budějovického děkana. Duchovní měl od května do listopadu každou první neděli v měsíci (o Mariánských svátcích a v den výročí kostela) sloužit mši svatou. Původní kostel na Dobré vodě Plánek původního kostela na Dobré Vodě Kostelík byl jednolodní o třech okenních osách, orientován na sever. Vlevo vedly schody na chór a odtud vchod do věže, která o jedno patro převyšovala střechu. Strop tvořila křížová klenba a osmiboké kněžiště bez oken. Ještě na rozhraní 17. století dal rytmistr jezdeckého pluku Vavřinec Ferdinand Floder postavit k rohu kostelíka a kolmo k jeho podélné ose kapli. Do ní přivezl z Uher originál obrazu Matky Boží ještě dříve, než byla kaple postavena. Proti této kapli dal českobudějovický magistrát, jakožto patron kostela, postavit další kapli. Jejím autorem byl Arnošt Mauhoser (datace se neuvádí). Malý kostelík ani po přestavbě nestačil pojmout množství poutníků, kteří přicházeli v pravidelných procesích. Až špatný stavební stav a trhliny v klenbě kostela si vynutil stavbu nového a většího kostela. Roku 1770 byl kostelík přejmenována na kapli Sv. Linharta. Roku 1809 byla prodána a přeměněna na byt (č.p. 5). IV. Novostavba dobrovodského kostela Již v roce 1718 podal českobudějovický děkan V. Schwantle návrh, aby byl postaven nový a prostornější kostel. Uskutečnění návrhu bylo magistrátem odsouváno, poněvadž považoval za praktičtější a vhodnější zvětšit nejdříve lázně poblíž pramene a postavit při nich hospodu, což se stalo v letech 1719-1720. Avšak trhlina v klenbě stále hrozila nebezpečí zřícení klenby a ke stavbě nového kostela stejně došlo. Projekt stavby byl zadán snad nejvýznamnějšímu staviteli českého baroka Kiliánu Ignáci Dienzenhoferovi (1689-1751), který se roku 1730 stal dvorním architektem císaře. Císař Karel VI. se svou manželkou Alžbětou Kristinou navštívil České Budějovice 21.- 22. srpna 1732 při své cestě do Karlových Varů. A právě touto cestou mohli budějovičtí radní získat doporučení na tohoto stavitele. Magistrát předložil žádost pražské konzistoři. Ta mu vyhověla v březnu 1733 s tím, že na novostavbu může použít 10 000 zlatých ze jmění starého kostelíka. Kilián Ignác Dienzenhofer se na vedení této stavby podílel se svým spolupracovníkem Anselmem Luragem (1701-1765). Oba však dojížděli na stavbu jen v určitých termínech, zpravidla zjara a na podzim. Stavební práce zde vykonávali místní zedníci a řemeslníci. Materiál se svážel z okolních obcí: kámen z Dubičného, Hlincovy Hory, Srubce a Pohůrky , cihly z Ostrolovského Újezdu a Borovan, část jich byla vypálena v místní peci. Na pokrytí střechy bylo spotřebováno 15 tisíc háků a 15 tisíc prejzů, věž v průčelí a malá věžička nad kopulí byly pokryty plechem. Kamenické práce provedli Zachariáš Horn a Jakub Slavík. ©tukovou výzdobu interiéru provedl italský štukatér, pocházející z Pasova Giovanni Battista de Allio (1690-1753), kterému se kromě štukové výzdoby přičítá také sochařská výzdoba oltářů. Tři velké sochy z mušlového vápence nad průčelím zhotovil budějovický sochař Josef Dietrich (1677-1753). Fresková výzdoba je dílem Václava Vavřince Reinera (1689-1743) a jeho pomocníka (v letních měsících roku 1735). Původní obraz Panny Marie Bolestné Foto archiv • info Teprve 18. října 1739 se uskutečnilo slavnostní procesí, při kterém českobudějovický děkan Johan Qualbert Bormann kostel slavnostně požehnal, aby se v něm mohly konat bohoslužby. Uctívaný obraz Panny Marie Bolestné byl při této příležitosti přenesen ze starého kostela do nového.Je zde znazorněno první vyobrazení Dobré Vody pod obrazem Panny Marie. Původní obraz Panny Marie Bolestné je bohužel nezvěstný, zbyla pouze fotografie. Kostel Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě u Českých Budějovic Základní kámen byl položen 12.7.1733 a kostel byl dokončen v roce 1739. Kostel stojí na návrší, je situován symetricky k podélné ose, rozčleněn římsami a pilastry. Západní průčelí je konkávně prohnuté s vykrojenými nárožími, v nichž jsou umístěny půl válcové niky-výklenky zaklenuté konchou s plastickou mušlí. Ve vydutých bočních stěnách lodi jsou rizality s uvnitř umístěným kněžištěm a předsíní. Na průčelí je velký portál s vodorovným nadpražím, nad ním obdélné, segmentovým obloukem zakončené okno a nahoře, ve volutami zakončené římse, je umístěna velká kamenná socha Panny Marie. Po stranách sochu doplňují dvě menší sochy andělů s nástroji Kristova umučení a na koncích římsy dvě ozdobné vázy. Čtyřboká věž nad průčelím s převyšující atikou (nižší zděnou nadstavbou) je zastřešena nízkou báňovitou střechou a střední loď střechou baňatou. Kněžiště má podobu obdélníka se zvlněnou vnější stěnou, s postranními sakristiemi na oválném půdorysu, s oratořemi v patře. V osách má délku 6m a šířku 7,5 m. Mozaikové okno ve východní stěně bylo zhotoveno malířem na sklo Schlingerem z obce Hüblern u Lenory. Loď má v průměru 14,5m, nalezneme zde 4 pilastry se štukovými hlavicemi, římsa je nesená pilířky, které jsou spojeny segmentovými oblouky takového tvaru, že přední a zadní se vychylují nad kruchtou a nad presbytářem. Loď je sklenuta kupolí na nepravých pandantivech- kupole tak nemá tambur a lucernu. Vnitřní zařízení kostela Zařízení kostela je v barokním a rokokovém stylu z 18. století. Celý prostor je zdoben bohatou štukaturou. Hlavní oltář je dílem G. B. Allia z konce 30. let 18. století. Oltářní obraz Panny Marie Bolestné je namalován malířem Bartolomějem Čurnou z roku 1876. Výstavbu oltáře tvoří štukové sochy sv. Petra, sv. Evangelisty, sv. Máří a sv. Marie Salome. Obraz je obklopen plastikami andělů, z nichž dva drží Veraikon- údajný otisk Kristovy tváře na plátně, který mu podala žena, nazývaná Veronika, cestou na Golgotu. Od stejného autora zde nacházíme dva protějškové oltáře ve střední lodi, oltář sv. Jana Nepomuckého a oltář sv. Rodiny. V roce 1736 je nechala zhotovit kněžna Eleonora z rodu Schwarzenbergů. Oltář sv. Jana Nepomuckého je kromě obrazu doplněn štukovými sochami ze Starého zákona - Mojžíšem a Simeonem držícího malého Ježíška. Druhý, protější oltář, zasvěcen Svaté Rodině, který je opět doplněn štukovými sochami (Jáchyma, otce Panny Marie a Annou, matky Panny Marie držící za ruku malou holčičku- Marii). Po epištolní straně se nachází rokoková kazatelna z roku 1756 od řezbáře Leopolda Hübera, celá pozlacená, provedena v bohaté řezbářské výzdobě s řezanými reliéfy s výjevy z bible. O rok později, roku 1757, jako protějšek této kazatelny vytvořil Hüber rokokový oltář sv. Kříže. Na empoře, nacházející se v západní části chrámového interiéru, byly rokokové varhany, provedené v přírodním dřevu, které zde roku 1761 dodal František Antonín Fialka. Varhany se dvěma manuály a třinácti rejstříky byly po technické stránce pozoruhodné rozsahem a uspořádáním tónů spodních oktáv manuálu. Lidský vandalismus se přičinil o to, že z cenného nástroje zůstaly vedle skříní jen fragmenty stroje a malá část píš»alového fondu. Funkci doprovodného nástroje plní nyní náhradní jednomanuálové varhany od firmy Skopek, které sem byly přineseny po 2.světové válce ze zrušeného kostela v Jablonci na ©umavě (z vojenského prostoru Boletice). Fresková výzdoba: Plochy interiéru kostela jsou zcela zaplněny freskami od Václava Vavřince Reinera. Jedná se o cyklus fresek s biblickými a náboženskými výjevy jako je například: v klenbě kupole: Oslavení srdce Panny Marie Bolestné ve skalách-výjev z místní legendy; na nepravých pandantivech: evangelisté; sv. Jan, sv. Marek, sv. Lukáš a sv. Matouš na pilířích: Kristus v Getsemanské zahradě a Kristus nesoucí kříž na klenbě kněžiště: Anděl ukazuje Hagaře s Ismailem cestu k prameni nad kruchtou: Mojžíš oslazuje vodu Mara, pod zaklenutím kruchty: Andělé s nástroji umučení kolem Veraikonu. Na obvodu středové klenby kupole se na fresce nalézá místní pověst o havíři, zbloudilém v opuštěných šachtách a zachráněném Mariiným zásahem. Zatemnělé slunce v šedomodrých mracích zapadá za hnědavě a žluto-zelenavě stínované skály, splývající s oblohou - to dodává pustině svíravý dojem opuštěnosti, v níž se jeví osamělý horník s kahanem jako symbol bludné duše. Na pravé straně stojí dvě bezobrysové postavy mužů. Jeden z nich pozdvihuje své srdce na pozdrav zářícímu srdci Panny Marie, trůnícímu v tabernáklu na vrcholu klenby. Temně červený baldachýn v sloupové nice, nazírané jen v mírném podhledu, tvoří folii roji andělů se znaky Mariina utrpení. Neměnná je čtveřice evangelistů v pandantivech, namalována s plošnými, barevně zvýrazněnými rouchy. Zde je vyobrazen robustní Jan (ten zastupuje jeden z typů reinerovské fyziognomiky), rukopisně je však nejvolnější mužná hlava Markova. Postavy Matouše a Lukáše jsou vcelku nevýrazné. Reiner si zde také vyzkoušel techniku chiaroscura, nacházející se v oválných nikách pilířů, na kterých zobrazil výjevy Krista v Getsemanské zahradě a Krista nesoucího kříž. Pro výzdobu klenby kněžiště byl zvolen motiv zachránění vypuzené Hagary s Ismailem. Tato freska má víceznačný význam- jednak je narážkou na místní pramen, jednak je symbolem smutku matky, jakožto rodičky Kristovy nad umírajícím dítětem. Oslazování vody Mara (nad kruchtou), starozákonná metaforická variace na motiv milostného pramene, je v podstatě prostá trojúhelníková kompozice s Mojžíšem ve středu, proti výjevu s Hagar je o něco strožejší a omezenější v barevnosti. Na podklenutí kruchty je namalován roj andělů kolem Veraikonu s nástroji Kristova umučení. V roce 1995 byly fresky zrestaurovány a nabyly tak své původní barevnosti. Restaurátorské práce zde zrealizovali Akademičtí malíři Alois Martan a Vlastimil Berger. V průběhu restaurování byly na freskách nalezeny pomocné osy, s jejichž pomocí Reiner přenášel výjev ze studie kartonu do originální podoby. Technologie zpracování fresek svědčí o mimořádné technické i řemeslné zručnosti umělce, který se svým pomocníkem zvládl celou freskovou výzdobu kostela za necelé tři měsíce, což je výkonnost přinejmenším pozoruhodná. VI. Křížová cesta Součást tohoto místa tvoří kapličky Křížové cesty. V letech 1837-1839 byly z peněžitého odkazu měš»ana Václava Kozymáčka postaveny kaple Křížové cesty, která byla slavnostně požehnána 18. října 1839 u příležitosti oslav stého výročí žehnání kostela. Stavební práce však nebyly provedeny příliš kvalitně, nebo» roku 1880 zbyly z těchto kapliček jen zříceniny, musely pak být z velké části znovu vystavěny. Další mnohaleté období lhostejnosti a nevšímavosti však vykonalo své, a tak zcela zničené původní obrazy v těchto kaplích byly v roce 1996 nahrazeny novými od Akademické malířky Renaty ©tolbové. Křížovou cestu tvoří 13 kaplí a Boží hrob, který se nachází za kostelem. V každé kapli se nachází obraz ze zastavení Krista na "své cestě"; kaple lemují okolí kostela vedoucí k Božímu hrobu. Závěr Poutní místo vždy představovalo živý organismus s mnoha vazbami k okolní společnosti, nejednalo se o uzavřenou církevní instituci. Dobrou Vodu pojila s okolím celá řada náboženských, kulturních i ekonomických vazeb. Návštěvy tohoto poutního kostela a místa byly pro široké vrstvy obyvatelstva, zejména věřících, pravidelnou záležitostí. V současné době přetechnizovaného světa, vyzdvihující spíše materiální než duchovní hodnoty, Dobrá Voda ztrácí svou úlohu poutního místa, už není tak navštěvovaná a ani sem nemíří dlouhá poutní procesí poutníků, tak jako kdysi. A tak doufám, že toto místo opět nabude své zasloužené úcty a pozornosti, a» už věřících či nevěřících. Snad se už dokonce tento trend návratu lidí od konzumního způsobu života k duchovním hodnotám, s narůstajícím násilím a terorizmem v celém světě a tedy i jako únik od zla, začíná výrazněji projevovat. Podle mého názoru je stavba vhodně zasazena do dobrovodské krajiny, kde dominuje na vyvýšeném místě. Zevní architekturou nepůsobí přezdobeně jako některé jiné barokní stavby. Rovněž vnitřní výzdoba je obdobně střídmější a výtvarně i řemeslně mistrovsky zpracována, je vhodně vybrána a tak vnitřní i vnější úprava tvoří ucelený, harmonický vzhled. Snad jen měl být zvolen jiný interpret výzdoby kapliček než byla paní Akad. mal. R. ©tolbová. Přes její snahu dát těmto kaplím Křížové cesty nový, moderní pohled si myslím, že nezapadají vhodně do atmosféry tohoto mariánského místa a měla být pojata "klasickým" způsobem. Vyznění maleb mělo být tedy pojato dle mého názoru v baroknějším duchu. Při pohledu na tento krásný kostel z povzdálí snad nejrušivěji působí v těsné blízkosti kostela umístěné sportovní hřiště, zcela necitlivým způsobem zde vybudované v moderní době za socializmu. Děkuji za ochotu, vstřícnost a zpřístupnění informací během zpracování této práce: Budějovickému biskupství a farnímu úřadu Dobrá Voda, Národnímu památkovému ústavu v Č. Budějovicích, paní Mgr. Zdence Prokopové, Panu Václavu Vondrovi, dorovodskému kronikáři a Ing. Pavlovi Jezdinskému za odbornou pomoc při fotografování

Nezávislý publicistický portál SNázorem.cz