Město Břidličná

Město Břidličná

Břidličná (německy Friedland, dřívější český název Frýdlant nad Moravicí) je město ležící v okrese Bruntál, východně od Rýmařova.

Kraj:Moravskoslezský
Okres:Okres Bruntál

Městský úřad

IČ: 00295906

Adresa:

Nábřežní 452
79351 Břidličná

Kontakty

E-mail:

podatelna[zavináč]mu-bridlicna.cz

Telefon:

554 286 391

Zeměpisná poloha: 49° 54' 49" N, 17° 22' 19" E

Další informace

Oficiální webové stránky

Informace na wikipedii

Historie

I./ Počátky ve 14. a 15. století, přelom 16. a 17. století: Město Břidličná, dříve Frýdlant nad Moravicí, se nalézá v údolí na soutoku řeky Moravice a potoka Poličky, na rozhraní Nízkého a Hrubého Jeseníku, v Bruntálské vrchovině v nadmořské výš­ce 550 m. Břidličná je městem od roku 1973, dnes má dvě místní částí - Vajglov a Albrechtice u Rýmařova. Uplynulo mnoho staletí od doby, kdy se první lidé usazovali v této hornaté a hustě zalesněné krajině. Tento zvl­něný kraj moravské části jesenických hor lákal člověka od pradávné mi­nulosti. Z archivních pramenů máme trvalejší osídlení doloženo až ze druhé poloviny 15. století, lze však s jistotou dnes říci, že první osadnici přicházeli do tohoto kraje jíž mnohem dříve. V kontextu vývoje a archeo­logických výzkumů širší oblastí tohoto kraje lze přinejmenším předpoklá­dat na tomto území pohyby keltských prospektorů v době osídlení naší země germánskými kmeny a kmene Holasiců po příchodu Slovanů. První písemná zmínka o trvalejším osídlení dnešní Břidličné je poměrně pozdní, poprvé se uvádí v archivních pramenech roku 1490 v soupisu majetku Jana Pňovského ze Sovince (dle zápisu v zemských deskách olomouckých z r. 1492), a tento rok je tedy považován za krajní známý mezník vzniku městečka. S jistotou však lze tvrdit, že osada vznikla již mnohem dříve před tímto datem. Nejspíše někdy po roce 1350. Vývoj nejstaršího trvalejšího osídlení Frýdlantu a okolí je úzce spjat s těžbou a zpracováním rud, které se ve 14. a 15. století v oblasti severní Moravy počalo rozvíjet. První frýdlantští osadníci se zabývali převážně zeměděl­stvím a pracemi v lesích, byli horníky a hamerníky a zřejmě neslovan­ského původu. Počet obyvatel Frýdlantu se koncem 15. století uvádí oko­lo 470 osob. Ničivé vpády uherských žoldnéřů v závěru 15. století krutě dopadaly na celou oblast. Válečné událostí a zřejmě i hospodářský úpadek nakonec způsobily, že se městečko spo­lu s dalšími obcemi sovineckého panství uvádí roku 1510 jako pusté. Za předěl v hospodářském vývoji sovineckého panství a tedy i samotného Frýdlantu lze považovat rok 1545. Rod Boskovických z Boskovic se pokusil obnovit těžbu rud, ladem ležící půda přímo volala po novém osídlení poddanými. Jednou z nově vysazovaných obcí byl í Frýdlant. Byl opět osídlen v rozmezí let 1545 až 1573. Obnovení městečka (statut městečka měl Frýdlant už v uváděném roce 1490) souviselo s rozbíháním těžby rud a jejich zpracováním, začíná se hospodařit s bohatstvím lesů, v městečku se mohli usazovat řemeslnici a obchodní­ci. Sovinecké panství bylo tvořeno nynější východní částí Rýmařovska, největší sídelní jednotkou bylo městečko Brunzejf (dnešní Rýžoviště), další dvě městečka byla Sovinec a Frýdlant (Břidličná). Boskovicové však nebyli ve svém podnikání a snaze dolovat rudy příliš úspěšní a pro­to roku 1578 vložili na základě kupní smlouvy do zemských desek z roku 1575 celé sovinecké panství panu Vavřinci Ederovi ze Šťavnice, v té době už úspěšnému nájemci sousedního janovicko - rabštejnského panství. Ponechali si pouze ves Rudu s tamními doly na stříbro a železnou rudu. V téže kupní smlouvě je obsažena i první zmínka o hamru ve Frýdlantu. Teprve tento předposlední majitel sovineckého panství před Bílou horou založil slávu skomírajícího neznámého železného hamru ve Frýdlantě,která vrcholila poté v 17. století. Na prosperitě železářských podniků závisela i tehdejší životní úroveň frýdlantského obyvatelstva. Podrobnější zpráva, potvrzující hutnickou výrobu, je z urbáře sovineckého panství z roku 1582. Zde se také dovídáme, že v městečku Frýdlantě bylo v té době 49 osedlých osob (až na jednu jen německá příjmení), 28 panských poddaných pracovalo v hamru a zbytek byli sedláci. Prvořadé postavení v městečku měl dědičný rychtář. Měšťané podle zvláštního privilegia z roku 1582 nemuseli osobněrobotovat na vrchnostenských dvorech. Museli však pomáhat při sušení a svážení sena a být kdykoliv k dispozici pří ho­nech. Vývoj a prosperita městečka se pojily s obchodem se železářským zbožím, obchod zamířil nejen do ostatních oblastí země. Majitel panství měl zkušenosti z těžby a zpracování rud a proto jeho investice na Sovinecku se mu mnohonásobně vracely. Na sovineckém panství byly pro rozvoj železářství všechny důležité předpoklady. Tzn. železná ruda (z rudských a plinkoutských dolů), vodní pohon v podobě Moravice a četných dalších toků a konečně i dostatečná zásoba dřeva v rozsáhlých pan­ských lesích. Jednotlivé menší doly byly roztroušeny i v samotném okolí Frýdlantu. Správci hamrů dle zápisů z matrik náleželi k nejváženějším o­sobám v městečku. Vedle zpracování rud se ve Frýdlantě a jeho okolí roz­víjelo postupně pastevectví a pěstování lnu, vysazovaly se první smrko­vé kultury. Poměrně vysoká nadmořská výška, chladné počasí a nekva­litní půda však nedovolovaly intenzivnější rozvoj zemědělství. Frýdlant měl podle urbáře z roku 1582 také panský mlýn při rybníčku Nadýmači, z něhož se hnala voda na mlýn. Mlýn náležel k největším na panství. Vrchnost měla značné vlastní pozemky u Frýdlantu (2 lány polí), k za­ložení dalšího panského dvora v předbělohorském období jíž nedošlo. Vrchnost měla na panství rovněž své kategorie hlavních panských úřed­níků - v čele panství hejtman, dále důchodní písař, polesný a dokonce 2 katy, z toho 1 ve Frýdlantě. Myšlenky evropského humanismu byly v 16. století také u nás s nadšením přijímány. Výrazná většina obyvatel konvertovala v té době k protestantskému Lutherovu učení. Sami Boskovicové byli předními přívrženci protestantismu a horlivě podporova­li jeho šíření mezi svými poddanými. Tehdy platná zásada „Cuius regio, eius religio“ (Čí vláda, toho i víra) platila i na sovineckém panství. Fary ve znovu osídlených vsích panství byly propůjčovány luteránským pastorům. Ve Frýdlantu dal Vavřinec Eder ze Šťavnice vystavět nový kostel v roce 1577, a tak se Frýdlant může pochlubit jednou z nejstarších luteránských farností. Prvním doloženým pastorem v městečku byl až roku 1586 Andreas Klein, který si zde téhož roku koupil za 24 zl. chaloupku. O rok později byl pro frýdlantskou faru zakoupen dům se zahradou. Pastorové se ve městě často střídali, nejdéle svůj úřad na frýdlantské protestantské faře vykonával pastor Daniel Alberty, který byl pro Frýdlant ordinován na základě povolání panem Janem st. Kobylkou dne 3. září 1598, v městeč­ku žil až do roku 1613. V letech 1610 - 1614 došlo k stavební úpravě frýd­lantského kostela (rozšíření a zvýšení kostelní lodi), pamětní listina v bá­ni kostelní věže sepsaná při ukončení úprav roku 1614 je významným do­kladem o sovineckém panství na začátku 17. století. Řadu frýdlantských protestantských pastorů uzavírá roku 1624 Jiří Tintz, který musel na ná­tlak nových pánů Frýdlant opustit. Kostel byl poté přeměněn na kostel římskokatolický a roku 1655 zasvěcen sv. Třem králům. Po porážce stavovského povstání (1620) se římsko-katolická církev snažila dobýt ztracené pozice. Do tohoto zasáhla následně třicetiletá válka, kdy došlo k strašlivému vylidnění celého panství a byl následně urychlen proces germanizace celého kraje. V každém sídle farností byla také škola. Čin­nost školy úzce souvisela s duchovní správou farnosti a ve Frýdlantě by­la funkce učitele obvykle spojována s úřadem městského písaře. Jako první kantor působil v městečku Jakub Gabriel, a to od roku 1586. Po ro­ce 1610 došlo osamostatnění učitelské funkce. Řadu protestantských u­čitelů uzavírá další z rozvětveného rodu Gabrielů Kristián, ten se ujal funkce po krátkém působení Junkova nástupce Matyáše Meffredta. Pastor většinou vykonával dozor nad vyučováním, učitelé zase pomáhali při správě farností. Vyučovalo se jen v zimním období, povinná školní docházka neexistovala. Také pro učitele nebylo vyučování jediným a výluč­ným zaměstnáním. Po smrti Vavřince Edera ze Šťavnice (pravděpodobně 1592) zůstalo Sovinecké panství jeho dceři Anně, která se v té době provdala za Jana staršího Kobylku z Kobylího. Ten se rázem stal spolumajitelem jednoho s největších severomoravských panství, do něhož náležel i Frýdlant dnešní Břidličná). Šlo o panství pevně konsolidované se zaběhnutou správou a vcelku ustálenou hospodářskou strukturou. Jeho choť Anna začátkem roku 1607 zemřela a Kobylka se stal jediným pánem a majitelem ederovského majetku. Jeho přičiněním se sovinecké panství zařadilo mezi významné moravské rytířské statky té doby. Události začátku 17. století a poté třicetiletá válka se staly rozhodujícím zvratem ve vývoji celého panství. Jan st. Kobylka nastoupil úspěšně veřejnou politickou dráhu, nejvýznamnějšího postavení dosáhl v době sta­vovského povstání. Jan Kobylka chtěl mít ve všem pořádek a kázeň, pro­to také vydal roku 1616 zvláštní kostelní řád. Lutheránství byl horlivě oddán, stavovské vzpoury se osobně neúčastnil, byl však jako jeden z 30 direktorů moravských v roce 1619 na straně Čech proti císaři. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 proto také patřil k těm, kteří hleda­li pomoc a ochranu u zemských knížat a stavů. Bělohorští vítězové pošil­hávali zálibně po vzkvétajícím sovineckém panství a Kobylka si milost vy­koupil jen za cenu jeho prodeje. Proti konfiskaci panství (dekretem z 15. 3. 1622) ještě vznesl protest, avšak 18. 1. 1623 byl nucen celé sovinecké panství prodat rakouskému arcivévodovi a velmistru Řádu německých rytířů Karlu Františkovi. Porážkou stavovského protihabsburského povstá­ní, zpečetěnou na Bílé hoře a následnými událostmi byl definitivně určen osud nejen Jana staršího Kobylky, ale i celého panství. Samotný Sovinec včetně celého panství se tak stal na dlouhá staletí majetkem Řádu ně­meckých rytířů. Tento řád zde vyhnal šiřitele Lutherova učení a opět in­staloval katolické duchovní. Ve Frýdlantě, Albrechticích a Stránském to byl farář V. F. Heinrich. Nejhůře postihla válka právě Frýdlant, kde zůstalo po odchodu dánských vojsk 25 vyhořelých domů (r. 1626). Třicátá lé­ta v 17. století byla pro Frýdlant obdobím poměrného klidu, jeho huť se stala významným dodavatelem zbraní pro císařskou armádu. Válečná vřava se převalila panstvím poté ještě na podzim 1643. Uklidnění nasta­lo teprve v roce 1650, kdy se sovineckého hradu odešla švédská posád­ka, jejíž nájezdy do okolních míst byly obzvláště tíživé. Popisované udá­losti znamenaly i na Sovinecku velký přelom politický, hospodářský i ná­rodnostní. Svého vrcholu nabývala německá kolonizace, v úředním styku se přestalo používat češtiny, hlavním úředním jazykem se stala němčina. Život poddaného frýdlantského občana nebyl v 1. pol. 17. století nijak lehký. Už za Jana Kobylky docházelo ke zvyšování poddanské povinnosti v nejrůznější formě, zvyšoval se odvod naturální i peněžní renty. Třicetiletá válka přinesla všude těžké strádání. Těžké rány zasahují kořistící Švédové, tato invaze uvrhla dolování v celé rýmařovské důlní oblasti do stavu nuceného klidu. Za třicet let bojů se celé panství proměnilo v důsledku řádění válčících vojsk v poloviční poušť. Třicetiletá válka a její zakončení vestfálským mírem (24. 10. 1648 podepsány konečné mírové smlouvy) znamenala pro země Koruny české výrazný zlom, a to nejen z hlediska politického. Bylo povoleno pouze vyznání katolické, ne­katolíci se museli podřídit, nebo emigrovat. Válečné plundrování se ná­sledně promítlo do hospodářského života panství, samotného postavení poddaných, ale i do oblasti duchovní a morálky. Sovinecké panství se po válečných útrapách rychle vzpamatovávalo. Poměrně malý a omezený počet nevolníků na panství zvýšením pravidelných robotních povinností splácel poválečnou hospodářskou konjunkturu. České kraje, i když jim lze vyčítat mnohé, nebyly přístupné víře v čáry a kouzla. Vše se zvrhlo až roku 1540, kdy byla první upálená v Náchodě. V nedalekých Zlatých Horách a Jeseníku bylo například jen v letech 1639 - 1651 upáleno 102 obětí. Válka, bída a s tím v tomto období úpadek mra­vů a vzdělanosti vedly k šíření tragických pověr, a také sovinecké panství postihla nízká lidská vášeň spojená s vírou v čarodějnice a vampýry. O případech vampyrismu (zohavování mrtvol) píše také frýdlantská mat­rika. Popisuje případ pohřbené, avšak později vykopané a katem spále­né Magdaleny, vdovy po Jakubu Zimmerovi (zemřela 18. 3. 1610). Ta přestože zemřela zbožně se slovy víry na rtech, byla 19. dubna vykopá­na a „ohněm v popel obrácena“. Matrika v Brunzejfu (Rýžovišti) zachycuje v letech 1610 - 1617 až 11 podobných případů. Ve Frýdlantě, kde byl v této době zdánlivý klid, došlo k dalšímu zhanobení mrtvoly až roku 1617. Dne 6. 3. 1617 zemřelá Zuzana, vdova do Mertu Wolfovi, nemohla být přes snahu a protesty pastora Melchiora Kleera řádně pohřbená a musela být katem spálena na prach. Lze připsat zásluhu pastoru Kleerovi, humanisticky vzdělanému a smýšlejícímu člověku, že ve Frýdlantě došlo v té době jen k těmto dvě­ma případům. Tato jedna s temných stránek lidské povahy, hloupost a nevědomost není spjatá jen se sovineckým a sousedním janovickým panstvím, ale se severní Moravou a se Slezskem vůbec (hony na čarodějnice apod.). Ponurý je příběh statečného a vzdělaného faráře Jana Františka Bapsta s nedalekého Rýmařova. Před řáděním smutně proslulého Bobliga z Edelštatu (Zlaté Hory) se zachránil na Nový rok 1686 jen útěkem. V témže roce upálili jako čarodějnici bláznivou ženu z Frýdlantu, a o tři roky později bylo dokonce spáleno větší množství těl nebožtíků po­dezřelých z vampyrismu ve Valšovském žlebu. Pověry se houževnatě dr­žely dál. Ještě v závěru 17. století, roku 1698, vykopal prý „rozzuřený lid a spálil opět ve Frýdlantě babičku, protože prý v noci lidi strašila“. Až teprve protesty šlechty, odpor církve a osvícený postoj Marie Terezie při­nesly roku 1766 artikul proti čarodějnickým procesům, a teprve toto přís­né zakročení učinilo tomuto řádění v zemi konec. Po pádu stavovského povstání došlo u nás také k prvním pokusům o rekatolizaci, římsko-katolická církev se pokoušela znovu dobýt ztracené po­zice. Nekatolíci očekávali od krále Matyáše, který byl stavy uznán českým králem (1611 - 1619) podporu, ale naopak došlo k posílení katolických aktivit. K výraznému vyhrocení rozporů mezi katolickým a protestantským táborem došlo v roce 1615 v celoevropském měřítku, a po sněmu roku 1617 vypověděla katolická strana už otevřené nepřátelství. Frýdlantská farnost byla po odchodu Jiřího Tintze nejdříve přidělena do Velkrub (Václavova), později do Jiříkova a v letech 1643 - 1786 postupně do Moravice, Brunzejfu (Rýžoviště) a Albrechtic. Až teprve roku 1786 byla ve Frýdlantě zase obnovena duchovní správa, byla zde zřízena lokálie jako součást albrechtické fary (roku 1859 i samostatný farní úřad). Frýdlant dostává roku 1786 samostatného duchovního pastýře Hypolita Knollmeyera, který zde poté působil dalších 27 let (zemřel roku 1813 ve věku 65 let). Toho pak roku 1814 vystřídal druhý lokální kaplan Jan Grůn z Moravice, který zde působil do roku 1831. Celkem přesně o událostech v městečku a na panství hovoří listiny ukládané do báně frýdlantského kostela. Báň byla nově osazována celkem 5x – v r. 1614, 1678, 1734, 1827 a 1934. Nový hřbitov byl při kostele vybudován v roce 1770. Země, čás­tečně válkami a boji vylidněná, přesto lákala nové osídlence, začal další příliv německy mluvících sedláků a řemeslníků k nám. Hranice sovineckého panství nebyly zdaleka tak stabilní a neměnné jako u sousedních Janovic. Rozšiřování sovineckého panství v 16. století probíhalo na levém břehu Moravice na úkor bruntálského souseda. Magnetem, který sem přitahoval pány, řemeslníky a kupce byly činnosti související s dolováním. Přesto, že rudné bohatství, zručnost a um frýdlantských obyvatel vytvářely předpoklady pro tradici místního hutnictví, bylo důlní podnikání, zejména za Jana staršího Kobylky, do jisté míry podnikáním nejistým. Jednotliví těžaři (menší doly roztroušeny i v samotném okolí Frýdlantu) prodávali vytěženou rudu sovinecké vrchnosti, kte­rá tuto potřebovala pro provoz vlastních hamrů. První zmínka o hamru ve Frýdlantu je z roku 1578, podrobnější zpráva, potvrzující hutnickou výro­bu, je až z roku 1582. Roku 1643 jsou v městečku provozovány už 2 ham­ry (dolní a horní) a u nich stála huť či dýmačka. V době bojů s vojsky švédského generála Torstenssona v roce 1643 huť vyhořela. Po rekonstrukci obou hamrů v roce 1650 byla u horního hamru postavena vysoká pec, tzv. slévačská pec. Podle dostupných informací je zřejmé, že sovinecká vrch­nost postavila a provozovala v té době poměrně velký železářský podnik. Nový hamr odpovídající požadavku kvalitnějšího železa je doložen ze zpráv z roku 1651. Veškerou výrobu v hamrech vedl správce hamrů. Frýdlantská matrika a gruntovní kniha uvádějí poměrně přesně střídání správců hamrů: Adam Hoppauf (90. léta 16. st.), Jan Lindner (x.1613), Jan Lichtblau (zemřel r. 1615). Mezi pracovníky hamrů patřili taviči, kováři, hlídači uhlí, dmýchači­, kovářští pacholci a hutní dělníci - ti nebyli povinni žádnými robotami a naturálními dávkami, platili jen přiměřenou činži 6 grošů ročně. S hutní výrobou úzce souviselo pálení dřeva ze sovineckých lesů, kterým se zís­kávalo pro hamry nezbytné dřevěné uhlí. Lesy na panství v důsledku do­lování, získávání dřevěného uhlí, ale i s rozvojem pil značně trpěly. Rovněž tak množství zvěře zde bylo menší než například na sousedním panství janovickém. Vrchním pánem nad lesy byl polesný (také lesmistr), jemu byli podřízení hajní. Např. v urbáři z roku 1582 se mluví o hajném Pavlovi. Přestože ve druhé polovině 17. století docházelo k omezování provozu v hamrech a hutích, patřil Frýdlant v té době stále mezi centra řemeslné výroby na panství. Patřil mezi starousedlické obce, majetkově velmi rozrůzněné, se střední výměrou mezi 13 - 16 lány. První osobou v městečku byl rychtář či fojt. Stál v čele obce, vykonával nižší soudní pravomoc a vybíral také dávky, činže a herně od všech poddaných pro sovineckého pána. Vlastnil největší statek ve vsi s výměrou jeden a 3/4 lánu. Měl rovněž právo držet si některé řemeslníky, např. pekaře a řezníka. Podle gruntovních knih a matrik v městečku nacházíme kováře, zbrojíře, hrnčíře, bednáře, koláře, ševce i hostinského. Přestože žádné písemné zprávy z té doby nepotvrzují ve Frýdlantě existenci řemeslníků a obchodníků, lze předpokládat, že zde byli usídlení. Písemné zprávy je uvádějí od roku 1783. Správa městečka tedy byla záležitostí rychtáře. Ve Frýdlantě a Brunzejfu stál vedle něj ještě purkmistr a šest radních. Ti byli voleni na jeden rok a potvrzováni vrchností. Urbář z roku 1618 uvádí ve Frýdlantu jen 45 osob. V roce 1642 počet usedlých a platících feudální rentu opět stoupl na 48. Z toho bylo 19 domkářů - bezzemků, jejichž život byl nejtěžší na celém panství. Po válkách se poměry v kraji zvolna uklidnily a nastal nový roz­voj. Frýdlant nikdy nebyl významnějším obchodním a řemeslnickým střediskem panství. Už od 16. století tuto úlohu hrál Brunzejf, ve Frýdlantě bylo začátkem 17. století jen 52 domů, správním střediskem byl samotný Sovinec a později Dolní Dlouhá Loučka. Ve druhé polovině 17. století do­cházelo k omezování provozu v hamrech a hutích Frýdlantu. Užitek vrchnosti přinášely různé pronájmy panských polí a luk v okolí Frýdlantu a panských chaloupek u hamrů ve Frýdlantu. Přesto, v důsledku poměr­ně vysoké nadmořské výšky, povětrnostních podmínek a nekvalitní půdy, nepřinášela zemědělská výroba sedlákům a chalupníkům žádný velký zisk. Pro rozvoj obchodu a směny se zlepšily podmínky teprve po roce 1783, kdy císař Josef II. schválil zvláštním privilegiem konání 4 výročních trhů ročně v městečku (v březnu, červnu, září a prosinci) a týdenního trhu každý pátek. Stejně tak už po zrušení nevolnictví roku 1781 se naskytla i Řádu německých rytířů příležitost k novým formám podnikání na pan­ství, kterého se rovněž významně účastnili i frýdlantští občané. Vlastní rozvoj průmyslové výroby však počal až po roce 1848, kdy padly posled­ní feudální nesvobody a prostý člověk již nemusel pracovat na panském majetku. Poměry na panství v 18. století: Rozsáhlé pobělohorské konfiskace postihly odbojnou šlechtu i v naší oblasti a umožnily katolické a církevní šlechtě nebývale rozšířit pozemkový fond. Sovinecké panství se stalo ve 20. letech 17. století majetkem Řádu německých rytířů, na panství došlo k násilné rekatolizaci. Spojením bruntálského panství Jana Bruntálského z Vrbna a sovineckého panství byla vytvořena nová komorní komenda, připadající do osobního majetku velmistra řádu. V těchto těžkých dobách se na panství řádu uskutečňovaly změny, na něž si musela ostatní země ještě staletí počkat. Skutečný po­stoj panské sovinecké vrchnosti k poddaným lze dokumentovat na něko­lika případech. Nejdříve velmistr řádu Jan Kašpar z Ampringenu omezil u poddaných na svých panstvích náklady na svatby a křty a 18. června 1672 vydal patent, jímž zrušil na řádových panstvích (tedy i na sovine­ckém panství) nevolnictví. Zrušil též pěší i jízdní roboty, vydal například také výnos proti obohacování fušérů. Řád vytvořil hospodářský a charita­tivní systém, který pomáhal k návratu prosperity na svých panstvích severní Moravy a Slezska. Roku 1707 koupil sovinecký pán Dolní Loučku. V 18. století došlo často k velké neúrodě, hladu a nárůstu drahoty či např. v letech 1712 a 1713, 1737. Výroba v železářské huti počala pozvolna upadat. Začal se v té době projevovat nedostatek kvalitnější železné ru­dy a vhodného dřeva v okolí Frýdlantu, navíc zde byla velká konkurence na sousedním janovickém panství. Hamr přestal zřejmě pracovat kolem roku 1760. Z roku 1763 je doložen prodej hutě a přilehlých pozemků míst­nímu mlynáři Ignáci Röhrovi (? Röhrichovi). V 70. letech 18. století došlo ještě k novému pokusu o obnovu hutní výroby frýdlantským měšťanem Hubertem Heinrichem. V roce 1812 však došlo k zastavení provozu v posledním existujícím hamru v městečku. K obnovení zašlé slávy hut­nické výroby došlo pak až o století později. S druhou polovinou 18. století se také pojí jméno významného rodáka z Frýdlantu. Dne 1. března 1785 se narodil Albin Heinrich, který se po stu­diu na vídeňské universitě a praxi v polském Krakově, Těšíně a v Brně stal později profesorem mineralogie světového jména. Narodil se v domku Na kopečku, zemřel roku 1864 v Brně. IV./ 18. - 19. století Politický a hospodářský vývoj v 18. století: V 18. století dochází k prohloubení krize tradiční stavovské společnosti. Můžeme také hovořit o stále výraznějším uplatňování vznikajících podni­katelských vztahů. Stávající ekonomický systém, založený na naprosté převaze agrární produkce a tuhé poddanské závislosti byl v zemi refor­mován a postupně odstraňován. Přesto, že docházelo k omezení nepla­cené dvorské služby poddaných, robotní, finanční a naturální povinnosti vůči vrchnosti zůstávaly. Z politického hodnocení lze toto období označit za epochu absolutismu. Rekatolizační násilí prakticky oficiálně ukončil toleranční patent z roku 1781, kterým byla vyhlášena některá nekatolická vyznání za povolená. Pozitivní byla role administrativních reforem Marie Terezie a císaře Josefa ll., hlavně patentu o zrušení nevolnictví z roku 1781. Tím se naskytla Řádu německých rytířů příležitost a možnosti k novým formám podnikání, kterého se účastnili i obyvatelé Frýdlantu. Nových dimenzí nabyla manufakturní a živnostenská politika v celém kraji. Dochází k zavádění strojové velkovýroby a rozšiřování manufaktur. Vedle Rýmařova byla založena textilní manufaktura také v Brunzejfu (roku 1772), kde našlo práci také nemajetné frýdlantské obyvatelstvo. Vedle tohoto po­zitivního vývoje přesto ještě existoval nízký stupeň ekonomické prováza­nosti a kooperace jednotlivých oblastí a krajů v zemi. Roku 1785 byly za­hájeny práce na sestavení josefínského katastru, který poprvé řádně evi­doval veškerou zemědělskou půdu v zemi. Toto rovněž napomohlo k roz­voji podnikání a dalšímu osídlení v kraji. Nejen na severní Moravě v té do­bě (tzn. za vlády Marie Terezie a Josefa ll.) postupovala germanizace. Dvorským dekretem ze dne 18. 5. 1784 byla němčina vyhlášena v Čechách „celozemskou úřední řečí“. Vedle zřízené státní rady se nejnižší­mi instancemi veřejné správy staly (od roku 1760) kanceláře jednotlivých panství. Demografický vývoj v kraji: V 18. století dochází k pozvolnému úpadku výroby v železářské huti na sovineckém panství. Dochází k prodeji hutě a přilehlých hutních pozem­ků, Řád německých rytířů tyto prodal roku 1763. K oživení hutnické tradi­ce ve Frýdlantě (přes snahu v závěru 18. století) dochází až o století po­zději, a to po roce 1930. Přes dřívější rozvoj a proslulou hutní výrobu se Frýdlant nikdy nestal významnějším střediskem oblasti. Obchodním cent­rem byl nedaleký Brunzejf a administrativním centrem nejdříve Sovinec a od roku 1810 Horní Dlouhá Loučka (až do nového zemského uspořádání v roce 1849). Frýdlant měl pro sovinecké panství tedy význam ze­jména jako středisko hutnictví, toto dokazuje i s tím související demografický vývoj růstu počtu obyvatel městečka. Ještě v roce 1810 byl Frýdlant podle počtu obyvatel sovineckého panství až na 5. místě za Brunzejfem (1 727 obyv.), Dolní Loučkou (1 246 obyv.), Lomnicí a Pasekou. Celkový počet obyvatel panství byl v tomto roce 12 754, na panství bylo celkem 2 100 domků. K většímu nárůstu usídlených obyvatel Frýdlantu dochází až ve druhé polovině 19. století. První pravidelné sčítání lidu bylo provedeno až v roce 1880 (Frýdlant 1 661 obyv.), to se pak provádělo každých 10 let. Ve víru válek a bojů: Ani 18. a 19. století nelze charakterizovat jako epochu klidu zbraní. Ještě se země Koruny české nevzpamatovaly z pohrom a útrap třicetileté vál­ky, a už začátkem 18. století vpadli až na jižní Moravu výbojní Maďaři spo­lečně s Turky. V období let 1742 - 1813 byla Habsburská monarchie téměř nepřetržitě ve víru válek (válka o dědictví rakouské, sedmiletá válka, tažení proti Turecku, pruský vpád, napoleonské tažení). Koncem roku 1741 byla severní Morava v rukou pruských a saských vojsk, ve válce Marie Terezie ztratila Slezsko. Také tento kraj rabovali procházející vojáci, války postihly celou zemi hospodářsky. Kontribuce a válečné dávky ruinovaly hospodářství i na sovineckém a sousedním janovickém panství. Vedle válek dopadaly na obyvatelstvo i další pohromy. Řádily epidemie, požáry, povodně a byly roky neúrody. Morová epidemie zasáhla Frýdlant v letech 1714 - 1715. V letech 1712, 1713 a 1737 byla v kraji velká neúroda, hlad a s tím související velká drahota. Život v tomto hornatém kraji nebyl tedy ani v 18. století pro místní obyvatelstvo nijak lehký. Přesto zdejší usedlíci velkou měrou přispěli k rozvoji a prosperitě kraje i v tomto nelehkém období. K určitému uklidnění a dalšímu rozvoji i samotného Frýdlantu do­šlo až ke konci 18. st. Revoluční roky 1848 – 1849: České dějiny 1. pol. 19. století jsou vykládány jako národní obrození. Konec napoleonských válek zastihl české země jako součást Rakouského císařství. České země jsou zasaženy novými liberálními myšlenkami, odehrává se zápas za odstranění dosavadních zbytků feudálních práv a stavovských přehrad. Přes hospodářský pokles začal pozvolný rozvoj továrního průmyslu a strojové výroby, železnice zkracovala vzdálenosti. Ve Frýdlantu byl všeobecný hospodářský pokles ještě umocněn zánikem výroby železa počátkem 19. století a krachem brunzejfské tkalcovny v roce 1811. Po skončení revolučních a napoleonských válek měl být stabilizačním kamenem v Evropě systém Svaté aliance, ale již 20. léta přinesla prvé otřesy tohoto systému. Také u nás docházelo k místním nepokojům. Revoluční vlna let 1848/49 procházející západní a střední Evropou se nevyhnula ani Rakouskému císařství. Revoluční rok 1848 měl vliv i na změnu života ve zdejším kraji. Byla vyhlášena konsti­tuce a zrušena robota, vrchnostenské úřady z feudálního zřízení pozbyly svého dřívějšího významu. Organizačním zákonem č. 355/49 ř. z. byly zřízeny okresní hejtmanství, státní správa zrušením poddanství přišla o svůj nejnižší článek - tj. panství. V roce 1850 byl vydán nový volební řád, podle něhož byl ve Frýdlantě zvolen starostou Franz Dittrich, dále 2 radní a 6 členů rady. Počátkem 60. let se ustálil systém samosprávní obce a nad ní politický okres. Zákonem č. 10/53 ř. z. z 19. 1. 1853 byl prakticky dán základ k nové organizaci politické, soudní a finanční správy. 0 dva roky později zahájil svojí činnost okresní úřad v Rýmařově (28. 4. 1855), který trval prakticky až do záboru Němci roku 1938. V./ 19. - 20. století Velké změny ve Frýdlantu: Popisované období 1. poloviny 19. století bylo také pro městečko Frýdlant obdobím velkým změn. V roce 1786 zde byla opět obnovena duchovní správa a tato lokálie se stala součástí albrechtické fary. Na základě úředního povolení zde v roce 1828 zřizuje Johann Schwarz stálou lékař­skou praxi. Již od počátku 19. století měl Frýdlant vlastní vodovod. Přiváděl vodu z pramenů někde mezi Frýdlantem a Vajglovem dřevěnými trubkami do čtyř místních kašen, nový vodovod byl postaven až později v roce 1911. V téže době (1831) pořizuje obec z finančního daru Statkářského úřadu v Oberlangerdorfu první hasičskou stříkačku. Na zá­kladě zákazu pohřbívání kolem kostelů dochází v roce 1834 k přemístění místního hřbitova. Nový hřbitov pak byl založen v roce 1886. Dědičný správce Franz Englisch obdržel v roce 1840 povolení k provozování no­vého ubytovacího zájezdního hostince v obci. Roku 1863 byl z iniciativy vedení přádelny lnu postaven pro dělníky a jejich rodiny tzv. tovární špi­tál. Ten stál v obci až do roku 1913, kdy byl zrušen a budova přestavěna na dětskou školku. Založení přádelny lnu - její historie: Podnebí podhůří Jeseníků bylo optimální pro pěstování lnu, který se v kraji v počátcích 19. století stal významnou plodinou. Pěstování lnu mě­lo vliv na to, že Frýdlant byl vyhlédnut pro výstavbu přádelny lnu. Frýdlantské obyvatelstvo se tak až do roku 1852 převážné zabývalo pas­tevectvím, pěstováním lnu a dalšími pracemi v zemědělství a v okolních lesích. České země se postupně stávaly významnou součástí moderní in­dustriální civilizace. Začal se vytvářet vnitřní trh, docházelo ke spolupráci jednotlivých území a teritorií. Jedinec mohl teoreticky svobodně nakládat se svou pracovní silou, prakticky byl stále ekonomicky závislým na za­městnavateli. Zásadní změnu do místních velmi zchudlých poměrů přineslo období let 1852 - 1853. Deseti akcionáři bývalé šumperské přádel­ny lnu byla pod vedením obchodníka Josefa Pohla z Opavy založena ve Frýdlantě místní přádelna lnu. Situování továrny povolila 20. března 1852 úřední komise ze Šternberka. Hned 15. dubna se započalo s výstavbou továrny. Musel být změněn tok řeky Moravice a její koryto přeloženo v dél­ce asi 1550 m blíž k trati (železnice ovšem tehdy ještě postavena neby­la). Továrna byla postupné vybavována strojním zařízením a již v roce 1853 zde byl instalován parní stroj. Majitelé dobře vystihli jeho ekonomic­ký přínos v době většího nedostatku vody v řece Moravici. Na podzim ro­ku 1853 mohla přádelna (čítající asi 3000 vřeten) zahájit provoz. Práci zde našlo asi 180 pracovníků, z toho 30 žen, roku 1918 to už bylo 460 lidí, z toho 300 žen. Od tohoto roku už má zaměstnanost sestupnou tenden­ci. V roce 1926 to je jen 90 pracovníků. Základní kapitál činil při vzniku 275 tis. zlatých. V roce 1855 bylo továrně uděleno povolení zemského úřadu s právem užívat pečeti a štítu se znakem císařského orla. Generální schůzí v roce 1856 bylo usneseno přeměnit dosavadní volnou provozní společnost v akciovou, počet vřeten byl zvýšen na 5 300 a později až na 8 140. V továrně se postupně měnila také denní pracovní doba, nejdříve 14 - 16 hodin, od roku 1862 jen 14 hodin, poté od roku 1882 už 12 hodin. Osmihodinová pracovní doba byla zavedena až od 8. ledna 1919. Od vzniku továrny zde pracoval první parní kotel se 3 atmosférami tlaku na dřevěné vytápění. V roce 1890 bylo pořízeno parní pohonné za­řízení, stoupající výroba si v roce 1907 vyžádala dalšího zesílení pohon­ných strojů. První tovární komín (plechový) byl vysoký 38 m, až roku 1858 byl postaven komín zděný vysoký 44 m, v roce 1908 byl zvýšen na 50 m. V následujícím roce došlo k velkému požáru v tírně Inu, bylo zničeno ce­lé poschodí továrny a zastavena výroba. V témže období (r. 1907) byla to­várna elektrizována a bylo zavedeno elektrické osvětlení. V následujících letech začal předešlý rozmach závodu postupně klesat, a to v důsledku 1. světové války a vznikající hospodářské krize. V období 1. světové vál­ky výroba poklesla na 11 % předválečné úrovně. Ani po skončení války přádelna lnu svoji výrobu už nezvýšila. Roku 1922 byla výroba zastavena a od roku 1923 byla přádelna v provozu jen s omezeným režimem. V roce 1925, kdy dosáhla svého maxima, to přesto bylo jen 55 % předválečné výroby. Pokles výroby v letech 1925 - 1929 vedl k definitivnímu uzavření přádelny lnu, ke kterému došlo v květnu 1929. V roce 1930 prázdné objekty továrny kupuje firma „Franke a Scholz, která už tehdy vlastnila továrnu na cínové a olověné výrobky v Rýmařově (založena 1894). Tím éra přádelny lnu v místě skončila. Frýdlantská přádelna lnu byla více jak půl století velmi úspěšným podnikem. Významné rozšířila možnosti zaměst­nání ve Frýdlantu, přispěla k rozvoji a zvelebení města i kraje. Komunikace a spojení se světem: Sedmdesátá léta 19. století byla poznamenána prudkým rozvojem silnič­ní a železniční sítě. Do té doby bylo spojení Frýdlantu s ostatními oblast­mi velmi nedokonalé. Pro poštovní spojení bylo roku 1862 ve Frýdlantě zřízeno odkládací stanoviště pošty, umístěno do dnes již neexistujícího hostince Krist. Stálý poštovní úřad vznikl v obci až roku 1873. V roce 1899 byl poštovní úřad přemístěn z domu č. 74 do domu č. 71. V roce 1910 obec zakoupila pro poštu dům č. 60 na náměstí, kde pak byla pošta až do roku 1947. Od 2. října 1913 měla obec stálé telefonní spojení, nejdříve jen do Brunzejfu. 0 půl roku později, přesné dne 11. května 1914 se uskutečnila první pravidelná poštovní doprava auty na trase Šternberk - Frýdlant - Rýmařov. Potřeba dokonalejšího spojení se ukázala především po založení přádelny lnu. Když se roku 1871 připravovalo budování tratě Olomouc - Krnov, vyjádřilo vedení přádelny lnu zájem o vybudování že­lezniční přípojky. Roku 1877 byla stavba přípojky z Valšova na Rýmařov zahájena a již roku následujícího uvítali frýdlantští občané první vlak. Další vlaková zastávka byla zřízena roku 1882 a dostala název Frýdlant na Poličce. Rozšiřovala a zlepšovala se i sít silnic. V roce 1874 to byla sil­nice z Rýmařova do Brunzejfu přes Albrechtice a Vajglov a také pobočka Vajglov - Frýdlant. O 10 let později byla postavena silnice přes náměstí ke hřbitovu s přípojkou na okresní silnici, roku 1890 došlo k silničnímu při­pojení na okolí a uvedení do provozu silnice z Valšova do Velké Štáhle. V závěru 19. století a na počátku 20. století byly intenzívně budovány i místní cesty a komunikace v samotném Frýdlantu. V letech 1908 - 1909 se pokračovalo ve výstavbě silnice na Školní ulici, současně bylo zavá­děno veřejné osvětlení ulic. VI./ 1. polovina 20. století Spolky. školství a duchovní život na počátku 20. století: Události ve Frýdlantu nabraly na přelomu 19. a 20. století rychlejšího spádu. S rozmachem přádelny lnu souvisel i celkový rozvoj městečka a jeho okolí. Od roku 1894, kdy byla zavedena korunová měna (2 koruny za 1 zl.) si obyvatelé postupně zvykali na novou měnu. Také pro Frýdlant je v zá­věru 19. století charakteristickým rysem vznik spolků a rozvoj spolkového života. Už s výstavbou přádelny lnu bylo spojeno založení nejstaršího spolku v obci „Předák lnu v roce 1853. Poté v roce 1873 vznikl místní ha­sičský sbor. Roku 1896 založili místní váleční vysloužilci svůj spolek ve­teránů, rok nato došlo k ustavení spořitelního a záložního spolku. V obci bylo v té době celkem 24 spolků a místních sdružení - např. pěvecký, tě­locvičný, okrašlovací, různé spolky a zájmová sdružení mládeže. V roce 1904 byl v obci založen katolický lidový spolek, o 2 roky později byla za­hájena stavba sálu tohoto spolku. Od roku 1909 byla v obci mládežnická spolková jednota. Spolky vznikaly i v dalších letech. římskokatolický kostel sv. Tří králů. Roku 1901 byla opravena klenba presbytáře a v roce 1905 dostal celý kostel novou krytinu, byl vymalován a získal nové oltáře. Roku 1907 byly do kostela pořízeny nové varhany. V letech 1916 a 1917 byly pro válečné účely sneseny postupně dva zvo­ny. Nové zvony zde byly vysazeny až roku 1925. Další rozsáhlé opravy kostela byly provedeny v roce 1934 spolu s už 5. opravou báně na věži kostela. Už za učitele Gustava Thinna byla v roce 1861 rozšířena škola na dvojtřídní, stará školní budova byla zbořena a postavena nová. Počet žáků ve škole Změn doznal i du­chovní život v obci. Frýdlantská farnost byla v 19. století převážně katolická, evangelíci se zde objevili až ke konci století. V roce 1898 byla na Polní ulici postavena evangelická modlitebna se zvoničkou. Starokatolické hnutí získalo příznivce v místě kolem roku 1900. První sta­rokatolické křtiny provedl ve Frýdlantu v roce 1902 vikář Karel Erhart ze Šumperka. V modlitebně byly od roku 1904 slouženy první starokatolické bohoslužby farářem Vilémem Hosnerem. V roce 1907 byly z iniciativy faráře Erharta zahájeny přípravné práce na vybudování starokatolického kostelíky (kaple), než byl postaven, zřídil Erhart na fojtství starokatolickou modlitebnu. Kostelík byl dostavěn a vysvěcen v roce 1911, stojí na nej­vyšším místě náměstí a je postaven v jednoduchém gotickém slohu. Po válce po odsunu Němců kostel začali využívat věřící církve českosloven­ské, poté se stal smuteční síni. Oprav a rekonstrukcí se dočkal v té době také ke konci 19. století neustále rostl, škola byla proto roku 1871 rozšířena na trojtřídní. Po vzniku paralelní třídy v roce 1904 musela být o dva roky později (1906) postavena nová školní budova, ve které se nacházel i byt pro řídícího a dva pokoje pro učitele. Na čtyřtřídní byla škola rozšířena roku 1908. Ředitelem školy byl v letech 1905 - 1916 Ignatz Grosz. Významným byl rok 1924, kdy byla škola rozšířena o nad­stavbu 1. a 2. patra, stavba tehdy stála 546 tis. korun. Frýdlant do roku 1950, od roku 1950 Břidličná: První polovina 20. století ovlivnila Frýdlant zejména událostmi spojenými s 1. světovou válkou a vznikem republiky, obyvatelstvo zde rovněž neslo následky hospodářské krize. Třicátá léta ve Frýdlantu, který byl součástí tzv. Sudet, byla pak ve znamení nástupu Henleinovského hnutí. Obec byla na podzim 1938 obsazena německým vojskem, osvobození se dočkala až na jaře 1945. Na začátku 20. století již Frýdlant patřil mezi středně velké obce, v roce 1900 zde podle sčítání lidu bydlelo 1 583 obyvatel ve 156 domech. Vedle přádelny lnu, která poskytovala zaměstnání místním obyvatelům, se možnosti práce rozšířily po otevření kamenolomu (čedičový závod v majetku ŘNR z Bruntálu) v prosinci roku 1908. Prvním správcem se stal důlní ředitel Stefan Zaremba, který vedl těžbu až do roku 1933. Těžba probíhala nejdříve v tzv. severním lomu a od roku 1909 také v jižním ložisku. K lomu také patřily 2 velké drtiče s třídícím a prosívacím zařízením. Pro nedo­statek odborníků z místa byla správa nucena povolat odborníky až z HaMe. V době 1. světové války byli v kamenolomu nasazeni nejdříve ruští, později italští zajatci. Předzvěst 1. světové války zastihla Frýdlant uprostřed oslav, kdy 28. 6. 1914 byl na náměstí odhalován pomník císaři Františku Josefovi. Pro atentát v Sarajevu na následníka trůnu Františka Ferdinanda byly veškeré osla­vy zakázány. Měsíc nato, 26. 7. 1914, byla vyhlášena částečná a od 1. srpna 1914 všeobecná mobilizace. Hned z počátku se začal projevovat nedo­statek masa a mouky, muži byli mobilizováni a odvedeni byli i koně. Od dubna roku 1915 byly zavedeny přídělové lístky na chleba (vydávány až do roku 1920). Později byl na příděl i cukr a od roku 1917 byly například zákonem zavedeny 3 bezmasé dny v týdnu. Ke konci války již bylo na líst­ky všechno, byl nedostatek prakticky zboží všeho druhu. Kraj zažil rovněž hladové bouře, přepadávání zásobovacích vlaků, stávky proti hladu a dra­hotě. V době války bylo ve zbrani celkem 439 občanů z Frýdlantu, město zasáhla navíc 5. července 1916 silná větrná smršť. Občané Frýdlantu se z následků války dlouho vzpamatovávali. Na podzim roku 1918 došlo ke krachu monarchie, 28. 10. byla vyhlášena Československá republika. K poválečným problémům způsobeným nedostatkem potravin a všeobecným chaosem navíc patřila skutečnost, že místní německé obyvatelstvo nebylo nakloněno vzniku ČSR. Ke zklidnění situace pomohlo v kraji čs. vojsko vyslané z olomoucké posádky. První poválečné volby proběhly ve Frýdlantu 12. 7. 1919, do obecního výboru bylo zvoleno 24 občanů, starostou byl zvolen Josef Schreyer (poté zvolen ještě v letech 1923 a 1927, rezignoval sám v roce 1930). Frýdlant byl roku 1920 elektrifikován, roku 1930 pak připojen na zemské rozvodné elektrárny v Zábřehu. Přádelna lnu pracovala i nadále, přesto předválečné úrovně již nikdy nedoznala. V roce 1923 byl znovu v obci otevřen břidlicový lom, úspěšnější však byl čedičový kamenolom, který vedle produkce štěrku a písku od roku 1931 vyráběl také z betonu. Kamenolom živil až 300 děl­níků. Od roku 1930 zahájila v obci činnost firma „Franke a Scholz“, která svojí výrobou vlastně znamená začátek pozdější hliníkářské výroby v Břidličné. Předválečné pozice německé sociální demokracie ve Frýdlantu po vol­bách 1935 získala Sudetoněmecká strana - 47% hlasů. Henleinovci od roku 1936 v pohraničí organizovali úderné oddíly, pořádali štvavé akce proti české menšině. Heslem místních Němců bylo - „Es komt der Tag“ (přijde den). Válečná psychóza tak postupně narůstala, po květnových volbách roku 1938 již bylo místní obyvatelstvo zcela otevřeně posilováno v odporu proti všemu českému. Dne 9. října 1938 dochází k obsazení Frýdlantu německými vojsky, následně k slavnostnímu připojení obce k Třetí říši. Mnichovská zrada pak jen byla pokračováním politiky ústupků nejen naší vlády ve druhé polovině 30. let. Složité peripetie první republiky a následné německé okupace, stejně ja­ko hrůzy 2. světové války, končí pro Frýdlant až dnem 7. května 1945, kdy je městečko osvobozeno oddíly Rudé armády. Poválečným odsunem německého obyvatelstva a příchodem prvních dosídlenců z vnitrozemí tak začíná další období no­vodobé historie Frýdlantu nad Moravicí. Dne 5. května roku 1950 je Frýdlant nad Moravicí přejmenován na Břidličnou a dne 28. září 1973 je Břidličné navrácen statut města. Zpracoval: PhDr. Alois Matuška (použito historických pramenů)

Nezávislý publicistický portál SNázorem.cz