Obec Boleboř

Obec Boleboř

Obec Boleboř se nachází v okrese Chomutov, kraj Ústecký.

Kraj:Ústecký
Okres:Okres Chomutov

Obecní úřad

IČ: 00261815

Adresa:

Boleboř č.p. 57
43121 Boleboř

Kontakty

E-mail:

bolebor[zavináč]volny.cz

Telefon:

474 659 059

Zeměpisná poloha: 50° 32' 18" N, 13° 24' 53" E

Historie

První dochovaná zmínka o Boleboři pochází z roku 1352. O původu názvu této obce existuje několik domněnek, asi nejpravděpodobnější je, že název "Boleborz" označoval zprvu jen Boleborův les, a teprve později byl přenesen i na osadu, která u něj vznikla. Postupem času tento název prodělal řadu změn, jako např. Boliborz, Boleborss, během německé kolonizace přijala osada jméno svého lokátora Gottfrieda - Gottfriedsdorf, který se časem změnil na Gottirsdorf, Gotterstorff, aby byl v 19. století nakonec obnoven český, avšak trochu pozměněný název - Boleboří. Již od svého vzniku někdy v polovině 14. století patřila Boleboř k panství Žeberk. Toto panství (a tedy i Boleboř) během let vystřídalo řadu majitelů, v letech 1374 - 1379 byl jeho majitelem Ota z Bergova, uváděný také jako patron zdejšího kostela sv. Mikuláše (Boleboř měla již v druhé polovině 14. století kostel s vlastním farářem), o čtyři roky později je koupil Těma z Kodlic. Dalším držitelem panství Žeberk byl v letech 1418 - 1454 Vít ze Šumburka, který je prodal Albertu z Konipas, majiteli červenohrádeckého panství. Dalším majitelem Žeberka se stal Lorenc Glac, který však roku 1516 zemřel a panství tak zdědila jeho dcera Anna, provdaná za Šebestiána z Veitmile, majitele Chomutovského panství. Tím byla obě panství spojena a Boleboř tak na čas sdílela své osudy s Chomutovem. Žeberk získal do svého vlastnictví také rod Lobkoviců, avšak poté, co poslední majitel panství z tohoto rodu - Jiří Popel - upadl u císaře v nemilost, bylo mu panství spolu s ostatním majetkem roku 1594 zabaveno a rozděleno. Roku 1605 pak jednu část tohoto panství, jejíž součástí byla i Boleboř, koupil Linhart Štampach ze Štampachu, majitel panství Ahníkov. Tak se Boleboř dostala až k jednomu z Linhartových synů Janu Jindřichovi, který ji připojil k Březnu. Jan Jindřich ze Štampachu se však zúčastnil stavovského povstání a navíc ještě roku 1619 pohostil "zimního krále" Fridricha Falckého, za což byl Habsburky roku 1622 odsouzen ke ztrátě veškerého jmění. Statek Boleboř s poplužním dvorem tak spolu s vesnicemi Vinařice, Hannersdorf, Gersdorf, Orasín a Bernov dostal do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, od nějž je koupil jeho zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru a Boleboř byla nakonec připojena k panství Ahníkov - Prunéřov. V polovině 16. století začaly celou Evropu sužovat náboženské spory. Napětí mezi katolíky a protestanty všude rostlo, ani české země nebyly výjimkou. Bolebořská fara, ke které patřily také Orasín, Bernov, Gersdorf, Neuhaus, Stolzenhan, Načetín a Kalek, měla v této době protestantské pastory. Následná třicetiletá válka rozrostlou a slibně se rozvíjející Boleboř dosti poznamenala. Ještě v polovině 17. století zde bylo deset pustých chalup, bylo také zapotřebí postavit novou faru a kostel. Fara byla postavena v roce 1716 a nový barokní kostel byl dokončen v roce 1729, opět byl zasvěcen sv. Mikuláši. Ve stejném roce byl vybudován i místní lovecký zámeček. V polovině 18. století zde byla postavena také škola. Obyvatelé Boleboře se živili především zemědělstvím, kromě něj se věnovali také chovu dobytka, pěstování a spřádání lnu, bělení plátna a zhotovování různého dřevěného náčiní a nádobí, potřebného pro domácnost. Na konci 18. století bylo v obci asi 70 domů, stodola, kravín, ovčín, panský zámeček, myslivna, mlýn a 4 rybníky. Žilo zde na 400 lidí a k bolebořské farnosti byly přifařeny Orasín, Zákoutí, Mezihoří, Svahová a Pyšná. V první polovině 19. století Boleboř poměrně citelně zasáhly napoleonské války, po jejich skončení však v obci došlo k velkému rozvoji, trvajícímu prakticky celé století. Roku 1850 se Boleboř stala samostatnou obcí. Roku 1868 k ní byly připojeny osady Orasín, Mezihoří a Zákoutí. Již v roce 1880 se však tyto osady opět osamostatnily. Na přelomu 19. a 20. století rozvoj Boleboře dosáhl svého vrcholu a obec zažívala období svého největšího rozkvětu. Výborně se zde dařilo řemeslům, byl zde čilý cizinecký ruch, hlavně ze Saska, nacházely se zde čtyři hostince a dva obchody a zdejší škola měla již 3 třídy se 165 žáky. Většina obyvatel se věnovala zemědělství, hlavně pěstování žita, ječmene, lnu, zelí, brambor a červeného jetele na krmivo. V blízkém kamenolomu se těžil kvalitní štěrk a v provozu byla také místní parní pila. V roce 1900 byl nalezen vydatný pramen pitné vody, díky čemuž se v Boleboři vybudoval vodovod. O pět let později byl založen místní hasičský sbor. Nikdo tenkrát jistě netušil, jak užitečný bude již o dva roky později při řadě požárů - např. mlýna v Orasíně či hostince přímo v Boleboři. První světová válka poklidný chod obce na čas přerušila, po jejím skončení se však život opět brzy vrátil do starých kolejí. To druhá světová válka ráz obce poznamenala více - především odsunem německého obyvatelstva po jejím skončení , což mělo za následek značné snížení počtu obyvatel v obci. Krátce po válce vznikla v Boleboři sedmičlenná česká správní komise, která svou činnost vykonávala do května roku 1946, kdy ji nahradil místní národní výbor. Současně byla převzata hasičská zbrojnice a byl ustanoven dobrovolný hasičský sbor na ochranu majetku před požáry. A opět netrvalo dlouho a musel vyjíždět do akce - během září a října roku 1947 to bylo hned třikrát! První požár vypukl 7. září na rašeliništi v Hoře sv. Šebestiána a trval celé tři týdny. Podruhé hořelo20. října na Hoře sv. Kateřiny a o týden později v pravé poledne vypukl třetí požár přímo v Boleboři. Tento požár měl ze všech tří zdaleka nejničivější následky a trvalo ještě hodnou chvíli, než se z něj obec naplno vzpamatovala. Během něj vyhořela stodola u Balounů, farská stodola, fara, kostel a 12 obytných domů, a na jeho likvidaci se podílelo přes 30 hasičských sborů. Existuje několik domněnek, jak tento požár vznikl, oficiální tiskový zpravodaj ministerstva financí jej však (kvůli dalším dvěma požárům, které se staly tentýž den v hostinci v Jindřišské a v jirkovském sběrném táboře Němců) označil za dílo "organizované skupiny německých žhářů." V roce 1954 byl k Boleboři opět připojen Orasín. O rok později byla k Boleboři připojena také Pyšná a v roce 1960 se částí Boleboře stala i Svahová. Koncem 50. let došlo v obci k dalšímu velkému rozvoji. Velkodůl Čs. Armády dal přestavět zdejší bývalý hostinec na rekreační středisko a nechal k němu také přistavět ubytovací část s 56 lůžky. O pobyty zde byl velký zájem a přiměl obyvatele měst, aby si kupovali zdejší neobydlené chalupy a budovali si zde rekreační bydlení, čímž se Boleboř stala rekreační oblastí. V tomto období také proběhla výstavba zemědělské farmy Boleboř, st. statku Chomutov, zaměřená přednostně na chov jatečného skotu. Bylo zde zaměstnáno 29-38 lidí a byly pro ně postaveny dvě obytné budovy. Většina obyvatel Boleboře dojížděla za prací do dolů, hutních podniků a elektráren, část z nich také pracovala v lese a na farmě. V roce 1959 byly odstraněny ruiny kostela a vyhořelých domů, výstavba nového kostela proběhla teprve v 90. letech díky sponzorské pomoci bývalých německých obyvatel. Kaple byla postavena na stejném místě jako bývalý kostel, slavnostně vysvěcena byla 23. srpna 1993. V roce 1975 byla zrušena zdejší škola, v jejíž prostorách byl po rekonstrukci umístěn obecní úřad, pošta a knihovna. O rok později se od Boleboře odtrhla Pyšná a stala se součástí Vysoké Pece. V roce 1983 byla vybudována zdejší prodejna, která je využívána dodnes. V polovině 90. let byla dokončena telefonizace obce, v roce 1999 byla ke zdejší nové kapli přistavěna věž, do níž byl v srpnu roku 2000 zavěšen a vysvěcen zvon z Orasína. Boleboř je dnes poklidně žijící obcí, vyhledávanou pro svou možnost odpočinku a rekreačního vyžití.