Obec Bohuslavice

Obec s českým obyvatelstvem - Bohuslavice - se nachází v okrese Jihlava, kraj Vysočina 9,5 km jihovýchodně od Telče v nadmořské výšce 542 m.

Kraj:Vysočina
Okres:Okres Jihlava

Obecní úřad

IČ: 00373630

Adresa:

Bohuslavice č.p. 17
58856 Bohuslavice

Kontakty

E-mail:

oubohuslavice[zavináč]volny.cz

Telefon:

567 318 248

Zeměpisná poloha: 49° 9' 2" N, 15° 34' 31" E

Historie

127 obyvatel, 542 m n.m., 1353 první písemná zmínka, PSČ 588 65; Turistické zajímavosti: zvonička, památník, kaplička, památný strom, keramický atelier; Služby: Autobus, restaurace, hotel, koupaliště, sportovní hřiště, dětské hřiště, agroturistika, jízdárna; Česky Bohuslavice (1836), německy Bohuslawitz, Wohuslawitz (1939). V letech 1949–1960 patřily do okresu Třešť, v letech 1960–2002 do okresu Jihlava, od roku 2002 do kraje Vysočina. K obci patří samota s dvorem a hájenkou Otvrň (dříve Votvrň) a hájenka Borovíčko. Obec měla roku 1880 ve 37 domech 220 obyvatel, roku 1900 v 36 domech 231 obyvatel, roku 1950 ve 44 domech 148 obyvatel, roku 1981 měla 103 obyvatel. Těsně u obce protéká Vápovický potok, do něhož se vlévá nad obcí Otvrňský potok, tekoucí přes nedaleké koupaliště. U silnice směrem k Nové Říši je poblíž barokní kapličky s obrazem P. Marie Vyderské, namalované Václavem Florianem, nejmladším synem staroříšského vydavatele Josefa Floriana. U ní rosta památný strom - lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), jejíž obvod měří 4,6 m. V obci byl zemanský statek či tvrz a svobodný poplužní dvůr. U zpráv z 12. a 13. století není jasné, kterých moravských Bohuslavic se týkají. První bezpečná zpráva o obci je proto z roku 1353, kdy ves patřila Otovi z Bohuslavic, který zde manželce Elišce zapsal část majetku. Roku 1360 činí podobně Hron z Bohuslavic své manželce Johance. Roku 1365 je připomínán Matěj z Bohuslavic. Dvorec byl roku 1373 prodán Hronem z Bohuslavic Mikšovi řečenému Meduna a jeho bratru Svatoňovi. Svému bratru Vaňkovi zde zapsala majetek Markéta z Cidliny a bratru Lipoldovi z Bohuslavic zase Helena z Horního Pole. Na obou dvorech se střídají poměrně rychle majitelé až do roku 1597, kdy ves koupili Koňasové z Vydří. Dřevěná zvonička na návsi z roku 1987 s hezkým kováním, upomínajícím svým typem na kovářské práce o sto let starší. Zvonek je z roku 1726. U hájovny Borovíčko, která bývala v druhé polovině 20. století místem setkávání katolické mládeže, je památník asi z roku 1799 nebo 1800, s nápisem POSUIT JOS. ERN. MILOTA. Týká se zdejšího pobytu jihlavského rodáka Josefa Ernesta Miloty (1771–1857), novoříšského premonstráta, který roku 1799 složil v klášteře slavné sliby a působil jako profesor a katecheta ve Znojmě aj. Od roku 1618 byly Bohuslavice součástí zboží novoříšského kláštera. Tehdy zde byla tvrz, dvůr a 12 usedlých sedláků. Kde tvrz stála není jasné, snad někde v místě bývalého panského dvora, pozdějšího zemědělského družstva. Dnes zde novoříšský Starkon spolu s občanským sdružením vybudoval jezdeckou halu o rozměrech 50 x 20 metrů, při níž je jezdecký oddíl. Zájemci si mohou pod odborným dozorem zajezdit v hale, ti zdatnější si mohou vyjet do okolí. Za poplatek je možno si zde nechat ustájit i vlastního koně. Pro agroturistiku je k dispozici až devět koní, dva poníci a párek oslů. Z 12 koní, které oddíl vlastní, jsou 3 parkuroví (dva s mezinárodní účastí). V areálu se konají v rámci jezdecké asociace soustředění. Mlýn pod Bohuslavicemi koupil roku 1570 novoříšský probošt Urban od Matěje Nepraše za 224 kop, a 90 kop, které měl na mlýně Marek Karban z Chotěbudic. Po devíti letech prodal probošt Urban mlýn Štěpánovi za 240 kop, které měly být placeny ročně po 16 kopách. Protože ale probošt potřeboval peníze hned, spokojil se se 116 kopami. Na mlýně měl svůj podíl 80 kop i telčský špitál. Do roku 1593 na mlýně seděl vladyka Jakub Kobylka z Kobylího. Zaniklá ves Vranůvky nebo Vranůvka, v níž byla kdysi snad i rychta, stála patrně ve stejnojmenné trati, rozprostírající se po levé straně silnice směrem k Rozseči. U silnice do Rozseče byl „Na Marvanových“ obecní lom, kde byla podle potřeby těžena rula jako stavební kámen. Autor: Radovan Zejda